Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – srpen 2022

Pohled na osmdesátiletou zpěvačku Calypso Rose koketující během koncertu na Colours of Ostrava s mladými kluky, z hlavy asi nevytěsníme, a stejně tak mocný energický zvuk doprovodné kapely. Jmenuje se Kobo Town, vede ji kytarista Drew Gonzalves a Královně stylu calypso věrně slouží už několik let. Sice žije v Kanadě, ale narodil se na Trinidadu, takže vlastně ve stejné zemi jako zpěvačka, protože Tobago, odkud pochází, a Trinidad, tvoří dohromady ostrovní stát v Karibském moři. Tamní calypso, směs kreolské, africké a evropské hudby prošpikované společenskými komentáři, se od 40. let minulého století nejprve proměnilo v karibský a postupně i světový fenomén. Pak se na něho bohužel částečně zapomnělo. Gonzalves chytlavou taneční hudbu ale před pár lety znovu vrátil do kursu. Zatímco na předchozích albech se Kobo Town tématicky zaměřovali převážně na historii Karibiku a Trinidadu, na novince Carnival Of The Ghosts míří k obecnějším tématům a už tak vysokotaneční calypso nakopli pořádnou dávkou reggae a ska.

Název alba souvisí s Gonzalvesovým zážitkem z torontského metra. Jednoho dne jel do studia a do vagonu přistoupil houslista. Hrál, tančil, zpíval a nic, všichni cestující ani nezvedli hlavy a koukali pořád do mobilů. Marně se snažící muzikant přišel Gonzalvesovi jako duch zjevený z jiné doby a později ho napadlo o tom napsat skladbu, kdy možná nebyl duchem on, ale cestující uvízlí v alternativní realitě svých mobilů. Takže hrdina skladby Carnival Of The Ghosts na karnevalu ze samého tance upadne mdlob a když se probere, dějí se okolo něho podivné věci. Císař Šáhdžahán křičí na mladou dívku: „Nechce se mi ani věřit, že jsem kvůli tobě postavil Tádž Mahal.“ Po schodech kráčí Julius Cesar s dýkou v zádech a tvrdí, že má všechny legie pod kontrolou. Z druhé strany zase před šesti ženami utíká Jindřich VIII. a Čingischán se hádá s Cassanovou, kdo byl větší dobyvatel. A konečně, jak se ve skladbě zpívá, jejího hrdinu také docela rozrušilo, když se dozvěděl, že zulský generál Šaka porazil mocnou armádu ruské carevny Kateřiny Veliké. 

Nové studio v hlavním městě Bamako vybudoval malijský kytarista Vieux Farka Touré tak, aby uctil památku svého otce, legendárního Ali Farka Tourého, který od svých žáků vždy nejprve vyžadoval zvládnutí tradičních nástrojů a teprve potom jim dovolil vzít do rukou elektrické kytary. Ne že by chtěl mladé trápit, jenom zkrátka považoval za nutné, aby nezapomněli, v jaké hudební kultuře se narodili a dokázali ji předat i vlastním potomkům. „Pokud v mém studiu chce někdo pracovat, rovnou jim řeknu, ať počítače nechají doma a že musí počítat s tím, že nahrávat se bude s tradičními nástroji. Žádné programování a samplování. Vše společně a naživo, jako dříve,“ vysvětlil Vieux ideu studia, které postavil během covidu a nahrál v něm i nové album Les Racines. Znamená to kořeny a ke kořenům otcovy pouštní bluesové hudby se poprvé v deseti autorských skladbách přiznaně vrátil. Už totiž nemusí nikomu dokazovat, že se neskrývá za otcovo slavné jméno.

„Album je také poctou hodnotám, které zastával. Teď už snad všichni vědí, co umím a mohu se s hrdostí vrátit ke kořenům, ze kterých Ali Farka vyšel a nikdo mě nemůže obvinit z toho, že bych ho kopíroval. Tohle je moje hudba a moje vnímání pouštního blues,“ řekl Vieux a zapomněl dodat, že přesně na tuhle chvíli trpělivě čekal Nick Gold z labelu World Circuit. Ali Farku objevil pro svět, natočil s ním většinu alb a s kytarovým géniem byli do jeho smrti blízcí přátelé, což neznamenalo, že s ohledem na otce Gold usnadní život i synovi. Ne, patnáct let bedlivě sledoval Vieuxův umělecký vývoj a až teprve teď usoudil, že přišel čas vydat mu album. Přizval na něj mnoho hostů a mezi nimi legendárního klávesistu Cheicka Tidiane Secka, neméně proslulého kytaristu Amadou Bagayoka z malijského dua Amadou & Mariam a mladého hráče na koru Madou Sidiki Diabatého.

Vieux natočil mnoho skvělých alb, získal tři ceny Grammy a spolupracoval s velkými rockovými i jazzovými hvězdami, aniž by ztratil kontakt s regionem Timbuktu. Ten a celý sever země se nadále potýká s válkou proti islámským teroristům a navíc se rozhořely těžké etnické rozbroje mezi národy Peulů a Dogonů, soupeřící mezi sebou o pastviny a vodní zdroje, kterých rapidně ubývá. Skladba Ngala Kaourene začíná připomínkou, jak v minulosti žilo na severu Mali mnoho národů pospolu a končí důraznou prosbou – musíme uzavřít mír.

Tragická situace v Mali si vyžádala adekvátní reakci: skupina BKO požádala o pomoc džiny. Ti jsou sice spojeni hlavně s příběhy většiny tradičních západoafrických nástrojů, tím že je ale džinové dodnes ovládají, mají údajně vliv na chod společnosti. Není radno si s nimi zahrávat, málokdo je kdy spatřil a s lidmi se napřímo nestýkají, ví se však, že dokážou tvrdě trestat jakékoliv porušení slibu a nesnášejí války. Proto výzvu skupiny, aby v zemi, kde slovo mír bylo desítky let považované za naprosto svaté, džinové zasáhli, musíme brát vážně. A pokud to zafunguje a oni skutečně z tajemných hlubin vyjdou, měli by se teroristé a rozdmýchávači etnického násilí prý dopředu bát tvrdého trestu. Zní vám to jako pohádka se šťastným koncem? Asi ano, ale v Mali bohužel dnes už začínají věřit spíš na pohádky, to když dění na severu země se začíná až příliš podobat apokalypse. Skupina BKO o tom zpívá ve skladbě Toumaro, ohlašující současně vydání nového alba Djine Bora.