O životě s ADHD. Karolína Skórková patří mezi pět procent dospělých s touto diagnózou

1. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karolína Skórková

Karolínu Skórkovou známe z veřejného prostoru. Je ředitelkou festivalu Meat Design. Nebude ale vyprávět o festivalu ani o kultuře, bude mluvit o sobě. Karolína v dospělosti zjistila, že od dětství žije s diagnózou ADHD.

Velmi otevřeně je řeč o stigmatu, o neschopnosti fungovat v domácnosti i v práci, o přijetí označení divná i o odhodlání k léčbě, terapiím a taky zveřejnění toho, jak vám psychická nemoc může rozložit běžný život.

Jak se žije mezi pěti procenty dospělých s ADHD:

Pak jsme tu my, u kterých se na to v dětství nepřišlo a kteří jsme dokázali celý život skrývat to, že je něco divně. A je to stále horší. Člověk neví, co se děje, ale pořád je něco špatně, pořád něco nezvládá, nestíhá, okolí je z něj zmatené, jeho chování je emočně nestabilní... Neplní termíny, zapomíná, a jak se to nabaluje, dochází to do šílených stavů.

Já, jako malá měla celý život problémy. Nosila jsem poznámky, zapomínala jsem. Byla jsem ta holčička, co je věčně neučesaná a do divadla jde v džínách, protože zapomene, že se jde do divadla. Taková ta divná a to jsem přijala a vlastně se to pro mě stalo normou.

Z osmdesáti procent je to dědičné a já vyhrála bingo, protože obě naše děti to mají.

O životě rozbitém na kousky:

Nezvládala jsem vlastně nic, jak bych správně měla – domácnost, práci. My s ADHD fungujeme tak, že věci dlouho odkládáme až úplně na poslední chvíli a během tří dnů v totálním tlaku uděláme to, co trvá dva týdny.

U žen často ještě funguje to selhání v těch ženských úlohách. Mít to čisté miminko, čistou domácnost, mít nachystanou večeři, až se vrátí manžel a vyrobit tu pohodu. Já jsem v tom naprosto tápala, byl to pro mě boj o přežití každý den. Neuměla jsem být sama doma s dětmi. Proto taky vznikl Meat Design. Já jsem k němu utíkala.

Pro okolí je to šílenství. My to vždycky nějak vykryjeme.

Já jsem teda opravdu upadla do depresí. To opravdu ležíš doma a nemůžeš se hnout...

O stigmatu:

To stigma psychiatrické nemoci je ve společnosti stále velké. I já, když jsem šla poprvé k psychiatrovi, cítila jsem se v té čekárně fakt hnusně.  Ale teď jsem moc vděčná.

Ale to okolí to bere stále s despektem. Když člověk řekne, že má deprese, tak se sypou rady – běž si zaběhat, pusť si hezký film, nebo si dej teplou vanu. Jasně, to je fajn, rozhodně to má dobrý vliv, ale to jsou věci, které nás z deprese absolutně nevytáhnou. Tady je opravdu nutná lékařská pomoc.

Spustit audio

Související