Ochranka v nedbalkách - ranní poznámka

Jedním z bodů prezidentova nabitého programu byl i jeho exkluzivní rozhovor pro Český rozhlas Ostrava. Původně byla jeho délka stanovena na 30 minut. Dostalo se mi té cti, že jsem byl k takovému rozhovoru s hlavou státu delegován právě já. Teoretickou i praktickou přípravu na celou akci pominu, byť i tu provázely nestandartní postupy. Chci se zaměřit pouze na to, jak je také možné dostat se k prezidentovi. Rozhovor byl naplánován na ranní dobu mezi osmou a devátou hodinou. Místem konání byl ostravský hotel, ve kterém prezident nocoval. Kromě mé maličkosti byl jeho účastníkem i jeden z rozhlasových techniků. Když jsme se blížili k hotelu, ve kterém prezident právě snídal, nahlas jsme přemýšleli, jakými bezpečnostními opatřeními budeme muset projít. Průkazky zaměstnanců rozhlasu, případně jiné doklady totožnosti, detektory kovu a mnohé další procedury, které praktikovala ochranka Klausova předchůdce. Počítali jsme se vším, ale stejně jsme se nakonec přepočítali. Na hotelové recepci jsme uvedli důvod naší návštěvy. Podle instrukcí Krajského úřadu, který celou návštěvu organizoval, o nás už na recepci měli vědět a očekávat nás. Nevěděli a neočekávali. Recepční však potlačila prvotní překvapení a telefonem přivolala kompetentní osobu. Za chvíli přijela výtahem příjemná žena, zřejmě z hotelového personálu a mile nás uvítala. Žádné prověřování totožnosti. Žena nás zavedla do jednoho z apartmánů, který byl pro účely natáčení připraven. Před ním hlídkovala další sympatická dáma, tentokrát z prezidentova tiskového odboru. Ani ta po nás nechtěla žádnou legitimaci. Pouze nám oznámila, že pan prezident bude mít drobné zpoždění. Prohlídnout si nás přišel i sám šéf prezidentova tiskového odboru. To všechno ale byli jen úředníci. Pořád jsme čekali na důkladnou osobní kontrolu. Ta se však nakonec vůbec nekonala. Takže žádné průkazy, žádné legitimace ani žádné osobní prohlídky. Blesklo mi hlavou, že kdyby se za nás někdo vydával se zjevným úmyslem prezidentovi ublížit, tak by neměl vážný problém se k němu dostat. Tuto spekulaci podpořil i fakt, že bylo dost lidí, a nejen z rádia, kteří o našem natáčení dopředu věděli. Ti toho mohli případně zneužít. Je to samozřejmě pouhopouhá teorie, ale i tu by měli ostří hoši kolem prezidenta důkladně prověřit. Nechtělo se mi věřit, jak snadné je potřást si rukou s prezidentem. Po skončení rozhovoru, jehož doba se nakonec smrskla na pouhých 15 minut, jsme si to s kolegou technikem zdůvodnili. Ve slušivých oblecích a s velkými rozhlasovými stojany v rukou jsme vypadali velmi důvěryhodně. Na své obličeje jsme navíc nasadili typický výraz pracovníků veřejnoprávního média. Tato kombinace zřejmě zapůsobila natolik, že lidé kolem prezidenta nepojali sebemenší podezření na něco nekalého. Měl bych pro tyto lidi zásadní vzkaz: profesionál se řídí heslem Důvěřuj, ale prověřuj!