Od bankovnictví k autistům aneb Když vám osud určí úkol. Setkání s Veronikou Lukešovou

3. březen 2021

Veronika Lukešová pracovala v bankovnictví, ale řízením osudu došla k tomu, že její cesta vede jinudy. Stala se sociální pracovnicí, věnuje se sociální rehabilitaci a průvodcovství rodin s autistickými dětmi.

Veronika Lukešová o své práci mluví s láskou a nepochybně k ní má dispozice od dětství. Příběhy rodin s dětmi, kde je život křehký tak, že v něm nemůžete udělat krok vedle, jsou složité i na poslech. A což teprve na vlastní dotek...

O předurčení k tomu, co dělá

Já jsem vyrůstala vedle sourozence s mentálním postižením. Takže k tomu jsem měla odmala hodně blízko, bylo to moje osobní téma. Vybrala jsem si vysokou školu, která směřovala k sociální práci, ale jako puberťák jsem se nakonec chtěla vymezit a jasně jsem řekla – tohle dělat nebudu. Hlavně maminka vždycky říkala, že stejně skončím u toho, že budu pomáhat lidem. Nastoupila jsem do bankovnictví, ale osud to chtěl jinak. Nějaké životní změny a já potřebovala změnu. Tak jsem začala hledat, která je moje cesta. A vážně jsem začala hledat v oblastech s pomocí lidem. A jsem tady.

O rodinách s autistickými dětmi v době covidové

Míra naší intervence u těch rodin mnohem více stoupla. Mnoho těchto rodin se nachází opravdu v šílené krizi. Příklad – rodina se třemi dětmi, z nich jedno s poruchou autistického spektra a těžkými záchvaty, další dvě děti s nějakou menší poruchou učení. Maminka s nimi doma, online výuka, ani minuta úlevy. Do toho tatínek přišel kvůli situaci o práci a maminka se hroutí. Ale všechny asistenční služby, psychologové a psychiatři jsou teď přetížení. To je jen jeden příklad.

O dětství vedle sestry s mentálním handicapem

Nebylo to úplně lehké dětství, to nebudu lhát, ale měly jsme maminku, která byla ta velmi pečující. Ale já byla celkem bezproblémová, takže ta pozornost byla někdy více na té sestře, což je dnes naprosto pochopitelné. Možná se díky tomu umím lépe vcítit do těch rodin, kam chodím.

Vesměs mluví rodiče hlavně o těch autistických dětech, protože jim věnují obrovské množství péče. S tím, že ti sourozenci jí tolik nepotřebují. Oni to i řeknou – on mě tak moc nepotřebuje. Tak se je snažím navést na to, aby vnímali i ty zdravé děti na sto procent. A když o nich vyprávějí, ať mluví nejen o tom nemocném, ale zahrnují do toho ostatní sourozence i manžela. Ta kompletní rodina je naprosto důležitá.

Spustit audio

Související