Olympijské hry v Paříži startují za rok. Sledujte s námi cestu českých sportovců i přípravy v Paříži
Drahonínský: Rád využívám šance, které mi do života přišly. A paralympiáda v Paříži? Vnitřně cítím, že mám splněno
Dvě zlaté, tři stříbrné a jednu bronzovou medaili má už z paralympiád lukostřelec David Drahonínský. V mládí po pádu z okna vinou náměsíčnosti skončil na vozíku. Další úspěchy může přidat příští léto na hrách v Paříži. I jeho přípravu sledujeme v našem unikátním časosběrném projektu Olympijský rok.
„Dvacet čtyři let na vozíku, začátky byly hodně těžké. Občas je to ne úplně jednoduché, ale život jde dál. Teď se mi pod zadkem točí čtyři kola od toho módního doplňku,“ říká s humorem jemu vlastním David Drahonínský.
Láska a světové rekordy
„Myslím si, a plno lidí mi říká, že žiju daleko aktivnější život než zdraví lidé. Rád využívám možnosti, šance, které mi do života přišly. Kdysi dávno jsem potkal lukostřelbu a super trenérku Julii Králíkovou. Ta mi tenkrát řekla, že když budu tvrdě trénovat, tak vyhraju olympiádu. Do toho ještě nějaká nešťastná láska... tak jsem se zamiloval do lukostřelby,“ vypráví David Drahonínský.
Ta láska kromě úspěchů na mistrovství světa a vytvoření světových rekordů přinesla dvojnásobné vítězství na paralympiádě a také tři stříbrné a jednu bronzovou medaili z her handicapovaných sportovců.
Peking 2008
Zamilování do lukostřelby ještě víc umocnily paralympijské hry v Pekingu 2008. Dodnes barvitě popisuje, co po vítězství v soutěži vnímal:
Čtěte také
„Jako kdyby se na vás valila tsunami a vy jste se nechal tím úplně spláchnout. Zavřete oči, ruce nad hlavu a těch osm nebo devět let po tom úrazu, a ještě nějaké roky předtím, jako kdyby vám rychlík proletěl hlavou. Blikají vám vzpomínky – když vás bolela ruka, nemohl jste ani vlézt do auta, jak vás bolelo rameno.
Nebo jak jste se ráno probudil a říkal si: dneska už na ten tréning nejdu... A pak si řeknete: jo, ty chceš vyhrát tu olympiádu, tak pojď ještě! Nebo na závody, které jsem zažil. Tenkrát se střílela ta soutěž dost jinak a kvalifikace trvala celý den. Střílely se čtyři vzdálenosti. Dneska je to pohodička. Dvě vzdálenosti a jdete domů,“ popisuje.
Žijící legenda
Čtěte také
Druhé zlato přidal na posledních hrách v Tokiu. Paříž je prý pro něj ještě hodně vzdálená. Účastnické místo pro český tým už vybojoval. Teď ho mrzí, že lukostřelecký svaz nedokázal zajistit účast handicapovaných sportovců na mistrovství Evropy. Dál ale trénuje.
Kolik šancí dá soupeřům na paralympiádě v Paříži, to netuší. Jedno ví stoprocentně – nikomu už nic nemusí dokazovat.
„Ta další paralympiáda v Paříži, nechci se rouhat, ale vnitřně se cítím, že mám splněno. Další otázka a moje zodpovědnost je, že jak se člověk stal nejlepším lukostřelcem na světě – občas mi říkají, že jsem legenda, ale ještě žijící – tak mi fandí strašně lidí, které ani neznám.
Čtěte také
Stává se mi často, že mě někdo potká, chce se se mnou vyfotit, drží mi pěsti dál. Jednou jsem někde řekl, že bych mohl i skončit, a asi týden na to mě potkal na jednom festivalu nějaký borec a on na mě řval přes celou halu: ‚Nazdar! Ty jsi ten David, ten lukostřelec! Ty nemůžeš skončit, to nejde, jestli skončíš, tak si tě najdu!‘ Takže to mám docela těžké. Možná i lehké, nevím,“ líčí pocity David Drahonínský, tvář Olympijského roku.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
