Patří k ní dvě barvy: bílá a černá

Ale vedle toho je to žena, která má svoje trápení i radosti a stále se učí z vlastních chyb. Lucie Bílá o tom všem vyprávěla v Koktejlu. V textové podobě přinášíme výňatky z rozhovoru, celý si poslechněte v přiloženém audio souboru (viz ‚Přehrajte si celý příspěvek‘ hned v úvodu článku.

Stačí, když pozdravíte a posluchači už vědí...

Vůbec! Já si právě myslím, že mne lidé podle hlasu, když mluvím, nepoznají. Nedávno jsem volala Gábince Osvaldové, se kterou jsem dlouho nemluvila, a ona říkala, že si myslela, že jsem nějaká holčička. Říkám – já jsem holčička, trošku už odrostlejší. Jsem dítě, akorát to už na mě není vidět.

Když jsme se tady nedávno bavili s Jožo Rážem, on sám prohlásil, že všechno je pořád stejné, jenom to číslo – ta šedesátka, že pořád nějak nerozumí, jak se mu to stalo. Ale shodli jsme se, že uvnitř je pořád všechno stejné. Taky to tak máte?

Lucie Bílá během natáčení rozhovoru|foto: František Tichý

Když jsem chodila na základku, myslela jsem, že v roce 2000 už budu mrtvá na stáří. A ona už je čtrnáctka a pořád tady straším. Je pravda, že vevnitř se nic nemění, člověk se akorát diví, proč mu ty děti vykají a říkají mu dobrý den. Ale asi je to tak spravedlivé a musíme se v tom naučit orientovat. Každé to období má své výhody i nevýhody.

Pojďme k vašemu turné. Proč je černobílé?

Protože ty barvy ke mně nějak patří. Protože jsem chtěla, aby se to turné nějak jmenovalo. Protože vždycky u mne lidé koketovali s tím, že jsem Bílá a přitom jsem černá. A navíc považuji černou barvu za nejtmavší odstín bílé a obráceně – bílá je nejsvětlejší odstín černé.

Vždycky se svých hostů ptám, jestli mají nějaké přání. Třeba sdělitelné. Máte?

Víte, já bych si moc přála, aby k sobě byli lidé ohleduplnější. Přála bych si větší úctu médií. Přála bych si hodně zdraví pro své blízké. Nevím, neumím teď říct jedno přání.

Ale ten komplex přání je dobrý.

Přála bych si umět si přát líp.

Zpěvačka Lucie Bílá spolu s moderátorkou Kateřinou Huberovou|foto: František Tichý