Příběh koblovského rodáka Františka Žebráka, který nestál o to být Němcem, ale nezbylo mu než bojovat za Hitlera

„Já jsem byl kluk, 12 roků, nerozuměl jsem tomu, ale lidé, kteří tady zůstali, dostali automaticky německé občanství. Pamatuji si, že se měnily koruny za marky. Marka tehdy stála asi 10 korun. To bylo velmi příjemné,“ vzpomíná jednadevadesátiletý František Žebrák z Ostravy-Koblova.

Před válkou byla tato obec součástí Hlučínska a v roce 1938 byla proto přiřazena k Německu. Dopady připojení nebyly zdaleka jen příjemné. Z českého reálného gymnázia v Hlučíně, kam František Žebrák chodil, se stala německá škola.

„Všichni museli do Hitlerjugend, Hitlerova mládež, zpívali jsme, pochodovali, to bylo běžné, ale nebrali jsme to do důsledku nacisticky nebo něco takového,“ vypráví pan František.

Rodina bydlela u Odry, která byla hraniční řekou. Do Protektorátu Čechy a Morava to měli pár set metrů přes most. Přes hranici chodili například do kostela v Hrušově.

„Hrušováci měli tu výhodu, že jako Češi nemuseli na vojnu. My jako Němci jsme museli, bo to byla povinnost. Táta nemusel, protože dělal na šachtě a byl v 1. světové válce a ve francouzském zajetí. A já jsem narukoval 14. února 1944,“ dodává.

Přestože od konce druhé světové války uběhlo přes 70 let, stále je co objevovat. Jako třeba v Suchdole nad Odrou

• Upravit
• Smazat

Smutné výročí si připomíná Suchdol nad Odrou. V lednu roku 1945 zastavil na nádraží transport vězňů z koncentračního tábora Osvětim. Téměř 50 mrtvých těl nechali tehdy nacisté ležet na kolejích. Místní historikové teprve nedávno našli přesné místo, kde je obec před koncem války dočasně pochovala. Na jejich památku tam postavili pomník.

Bylo mu 17 let. Výcvik prodělal u ženijního oddílu wehrmachtu v polské Vratislavi a bylo to prý velmi náročné. „Pamatuji si aj na dobré věci. Když jsme měli přísahu, museli jsme na povel vypít litr vína. Polovička byla napraných, já též jsem byl poprvé napraný,“ směje se.

Počátkem roku 1945 bránil František Žebrák Vratislav před Rudou armádou. Chystal nálože pod mosty, stavěl barikády. A byl zasažen střepinami z ruského granátu. Z lazaretu byl poslán letadlem do Německa, kde ho zajali američtí vojáci.

Domů se dostal až v červnu 1946. Do posledního tábora v Plzni pro něho přijela maminka. „To jsem v životě nebrečel jako tenkrát,“ vzpomíná pan Žebrák.

Stigmatizace, strach a mlčení

„Z oblasti Hlučínska bylo odvedeno do wehrmachtu 12 tisíc Čechů, z toho minimálně tři tisíce padly,“ říká autor knihy Češi ve wehrmachtu František Emmert.

Desítky let se o osudu mužů nedobrovolně odvedených do Hitlerovy armády nemluvilo. „Vzhledem k stigmatizaci Hlučíňanů a různým antagonismům se pochopitelně o tom báli hovořit. A otevřeně o tom mluvíme až v tomto tisíciletí. To trauma trošku opadlo,“ doplňuje historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.

Podle historiků je málo známá skutečnost, že dezertéři z wehrmachtu, mezi nimi právě muži z Hlučínska nebo Těšínska, byli vítanou posilou československých zahraničních jednotek na západní i východní frontě a přispěli k Hitlerově porážce.