Puuluup: O velrybě, která levitovala nad vlastním barem

U estonského dua nezáleží na tom, že v hudbě je dnes možné už úplně všechno, ale že ho tvoří dva tak naprosto rozdílní muzikanti. Marko Veisson totiž nosí brýle, zatímco Ramo Teder nikoliv.

Vztah k písním o nepříjemném pocitu, že by vás při vynášení odpadků mohl kousnout pes, mají ovšem na vlas stejný, a stejně tak k těm určeným seriózním hipsterům, unaveným pankáčům a milovníkům tradiční hudby, kteří vůbec netuší co je lyra hiiu kannel, takže jim na koncertech klidně tvrdí, že poslouchají zombie folk. Nebo že znají velrybu vlastnící u jezera Paala malý bar, nad kterým levituje. Zatím se překvapivě našlo dost lidí ochotných jim to uvěřit nebo jim alespoň koupí nového alba Viimane suusataja dát na vědomí, že se o to pokouší, ačkoliv se na něm převážně zpívá o stromech, zimních sportech a v překladu se jmenuje až osudově: Poslední lyžař.

S názvem Puuluup je to o něco jednoduší a u jeho vymýšlení si dali záležet, aby s ním naznačili kombinaci „staré dobré ruční práce“ a elektroniky. Puu totiž znamená v estonštině dřevo a luup zkomoleninu loopingu. 

K původu estonské tradiční lyry, na kterou se hraje smyčcem, se totiž váže hodně tajemství a první zmínky o ní pocházejí ze středověku. Do Estonska se dostala ze Skandinávie pod názvem talharpa. Dříve hojně rozšířený nástroj v 19. století prakticky vymizel z povědomí a teprve docela nedávno lyru vrátili do hry mladí muzikanti stojící však před problémem: notové zápisy neexistovaly, a málodko už si vzpomněl jak na ní správně hrát. Ideální živná půda pro Puuluup: „Stačí  vzít lyru do ruky a za půl hodiny se ocitnete mezi dvěma sty nejlepších hráčů na světě.“  A protože nějaký čistý hudební styl pro ně představuje synonymum pro výsostnou nudu a cestu do slepé uličky, neodolatelní humoristé hrají mišmaš od Bacha po Pärta a volně přecházejí do punku, ruských častušek, lidových písniček z ostrova Vormsi a všeho, co je zrovna v improvizačním rauši napadne.

Setkali se prý na autobusové zastávce, a když Ramo požádal Marka o zapálení cigarety a ten mu namísto toho nabídl pivo, začali hrát punk a lyra jim přišla jako nejvhodnější nástroj ke zpívání a rapování příběhů o větrných turbínách, hrdinech z polských televizních seriálů, podzimních tramvajích, zločincích z Oděsy nebo Vivaldim. Jasně že s praštěným jazykem na samé hranici slovních hříček: „Estonština, ruština, angličtina, finština a blábolení – to vše se vyskytuje v našich písních. Občas se posluchači ozvou, že rozeznali další jazyk – třeba někdo, kdo byl v české armádě nebo je z Portugalska.“

Za své neobyčejné znovuoživení starodávné lyry v lednu na Estonian Music Awards posbírali dvě nejvýznamnější ceny: za album roku 2021 a coby nejlepší kapela. Na festivalu Colours of Ostrava, kde Puuluup v červenci vystoupí, se budeme moci také přesvědčit, z jakého důvodu tyhle dva Estonce lidé zbožňují hlavně na živých koncertech. Simon Broughton z magazínu Songlines pro to má vysvětlení: „Jedná se o dva muže středního věku, kteří se chovají jako teenageři.“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.