Řekli nám, že jedeme za lepším životem, vzpomíná Pavlína Džurbanová na odsud do koncentračního tábora Dubnice
Pavlína Džurbanová se narodila v roce 1940 v obci Nižná Jablonka na Slovensku v prešovském kraji. Od 60. let minulého století žije v Praze se svými dětmi. I ona zažila tragédii 2. světové války. Svůj tragický příběh prožila v koncentračním táboře v Dubnici nad Váhom. Její fotografii od Karla Cudlína najdeme v eseji Radky Denemarkové Jakoby se to všechno stalo včera.
„Přijeli Němci, přistavěli auta a naložili nás. Pak do vlaku. Prý že jedeme za lepším životem. Moje maminka už předtím během bombardování přišla o ruku.“
Čtěte také
Tak začíná své vyprávění 82letá Pavlína Džurbanová. Na podzim roku 1944 nastal dramatický zlom. Dům rodiny Džurbanových ve slovenské vesnici Nižná Jablonka napadli a ostřelovali němečtí vojáci. Při brutálním útoku utrpěla matka těžké zranění. Jedna ze střel jí téměř utrhla pravou ruku.
„Odvlekli nás do Dubnice, což byl koncentrační tábor. Ženy a muže rozdělili. Ženy zůstaly s dětmi. Byla to velká katastrofa. Neměli jsme co jíst. Ženy z hladu sbírali z odpadků slupky od brambor a ty nám vařily, abychom neumřely.“
V táboře žili muži a ženy s dětmi odděleně. Muži museli chodit pracovat do nedaleké zbrojovky. Po téměř půl roce, krátce před koncem 2. světové války, se Pavlína stala očitou svědkyní popravy svých nejbližších. Spolu s ostatními vězni, kteří byli buď nemocní, nebo práce neschopní, zastřelili němečtí dozorci její těhotnou matku, dědu, tetu a další příbuzné.
„Byli jsme tak tři čtvrtě roku. Když skončila válka, utíkali jsme domů. Já už šla bez mámy a bez dědy, ty postříleli. Všechny, kteří byli nemocní nebo nebyli potřební, postříleli. Mě s tátou postavili na jednu stranu, ostatní na druhou. Máma byla v 8. měsíci těhotenství. Všichni spadli do hromadné jámy, do mámy třikrát střelili, než spadla.“
Čtěte také
„Ani nejhoršímu člověku na světě nepřeju to, co jsme tam zkusili.“
Pavlína Džurbanová si o 2. světové válce často povídá se svojí starší sestrou.
„Sestře bylo šest let. Já si matně vybavuji, jak střílejí do mámy a do dědy. 4trnáct dnů na to nám táta povídá, že skončila válka. Otevřela se brána a my jsme utíkali.“
„Doma už jsme neměli dům, všechno vypálili. Zase jsme tedy museli žít, jak se dalo. Hodní sousedé nás vzali k sobě. Táta začal stavět nový dům. My rostly, chodily do školy. Sousedé nám hodně pomáhali. Dnes jsem ráda, že můžu žít v klidu, mám svoje děti, ze kterých mám radost a jsem na ně hrdá.“
Související
-
V nakladatelství Kher vychází komiksový příběh Žofi Taikonové, která přežila holokaust
Nakladatelství Kher vzniklo s cílem dlouhodobě podporovat vznik, propagaci a rozvoj literatury psané Romy. A to nejen v českém jazyce. Nyní vydává příběh Sofie Taikonové.
-
Speciální web umožňuje online prohlídku památníků romského holokaustu na Slovensku
Na Slovensku si v uplynulém týdnu připomněli oběti romského holokaustu. Vzpomínkové akce v Bánské Bystrici se letos zúčastnil i premiér a další členové vlády.
-
Romové přišli na řadu hned po Židech. Fakta o romském holokaustu jsou nicméně dosud málo známá
Na Podpolaní, podobně jako na ostatním území Slovenska, byla v období Slovenského státu romská práva omezená. Po osudech Romů stále pátrají historikové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
