Robert Fulghum exkluzivně pro Český rozhlas Ostrava

Byl jste kovbojem, učitelem, muzikantem, pastorem, cestovatelem. Napadlo vás někdy, že budete slavný?

Ne. A nikdy mě ani nenapadlo, že se stanu spisovatelem. Vždycky jsem dělal, co mi právě připadalo nejzábavnější. Teď by mě zajímalo, čím budu v životě příště.

Jste jedním z nejprodávanějších autorů na světě. To znamená, že vám lidé na celém světě rozumí. To není špatná vizitka pro pastora, učitele, písničkáře a spisovatele. Jaký je to pocit?

Logo|foto:Český rozhlas

Je to velmi příjemný pocit, protože i když se octnu někde daleko od domova, vím, že tam budou lidé, kteří rozumí tomu, co říkám. Nejsem americký spisovatel. Jsem spisovatel, který píše o lidech.

Zpočátku jste psal jen pro sebe, své přátele a rodinu. Kdy přišel ten zlom?

Spoustu věcí, které jsem napsal, lidé prostě poslali dál. A jednou mi zavolala literární agentka z New Yorku a řekla mi, že četla mé věci. Překvapilo mě to a ona se zeptala, jestli toho mám víc. Ano, ale nevím, jestli by to někdo chtěl číst. Řekla, ať jí to pošlu. Poslal jsem jí plnou krabici. Vznikla z toho první kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. No a tak jsem se stal spisovatelem.

Teď pracujete na pentalogii Třetí přání. Nebylo to zpočátku příliš odvážné, říct, že se pouštíte do pěti dílů?

Bylo to docela dobrodružství. Vždy jsem psal krátké příběhy a byl jsem zvědavý, jestli umím psát i dlouhý příběh. Takže vznikl první díl, druhý díl a třetí a jsou čím dál delší. Takže teď už vím, že umím psát velmi dlouhé příběhy. V nich jsou ale kraťoučké příběhy o různých lidech. Během deseti let jsem vytvořil mnoho postav, které jsou mi blízké.

Kde teď žijete?

Odpovím vám dvěma způsoby - vždy se snažím žít tam, kde právě jsem. Takže teď žiji v Ostravě. Ale mé bydliště je v Seattlu, v Utahu a na Krétě. Příští rok chci strávit měsíc v Praze.

Měl jste už možnost prohlédnout si Ostravu?

Četl jsem dějiny Ostravy a dnes jsem ji viděl z letadla. Lidé jsou překvapení a ptají se mě, proč jedu právě do Ostravy, a já říkám - přece i tam lidé čtou knihy.

Co pro vás znamená setkání se čtenáři?

Když píšete, představujete si, kdo to bude číst. Stejně tak si čtenář představuje spisovatele. Já se vždycky snažím zjistit, kdo čte mé knihy, proto si s sebou na cesty beru fotoaparát a fotím lidi. Říkám jim - myslíte si, že jste se přišli podívat na mě, ale ve skutečnosti jsem se já přišel podívat na vás. Ty fotky potom věším na zeď, takže když sedím u počítače, můžu se rozhlédnout a říct si - pro tyhle lidí píšu. Fotky mám taky na stropě. Celý pokoj je zaplněný lidmi, kteří čtou mé knihy. Teď už nikdy nejsem sám. A při focení říkám: usmívejte se, mávejte a tvařte se inteligentně. Mé zdi pak zdobí velmi inteligentní lidé.

Jací jsou čeští čtenáři?

Na to má vliv česká kultura a dějiny. Ty jsou úplně jiné než naše dějiny. Češi mají víc důvodů být optimističtí, protože jsou pořád tady. Přišli králové, přišli nacisté, přišli Rusi, každý přišel a zase odešel. Lidé proto v sobě mají vnitřní sílu, o dost silnější zkušenosti, než jaké jsem kdy mohl zažít já. Taky mají jiný smysl pro humor - černý humor. A takový smysl pro humor mám taky, proto se mi tu líbí. Rád bych se naučil mluvit česky.

Co si naopak myslíte o českých spisovatelích? Znáte nějaké?

Četl jsem klasické české romány. Současní spisovatelé se často nedočkají anglického překladu, nejdříve musí umřít. Ale některé znám a mám velmi rád české filmy. Můj nejoblíbenější je poslední film s velkým hercem Vlastimilem Brodských Babí léto. Viděl jsem ho už pětkrát. Hrozně se mi líbí ten starý muž, kterého ztvárnil, a až budu hodně hodně starý, chtěl bych být jako on.

Setkáváte se s mnoha lidmi se zajímavými osudy. Oslovujete je třeba i na ulici?

Snažím se mluvit s každým. Mám červený gumový nos. Když si ho nasadím a kdekoli na světě si sednu na lavičku a tiše vyčkávám, dříve nebo později si někdo přisedne a řekne mi svůj příběh.

Když pracujete, potřebujete k tomu zvláštní místo, zvláštní náladu, nebo si sednete kdekoli v kavárně a můžete psát?

Musím být sám. Mám tři místa, kde se mi dobře píše. K tomu poslouchám hudbu. Vyhýbám se jen operám a velkým symfoniím, protože v nich je příliš mnoho emocí. Mám rád folk, jazz, rock´n´roll. Hudba je součástí mého psaní a je taky součástí Třetího přání, protože bez ní člověk nemůže žít. Chtěl jsem, aby čtenáři slyšeli zvuky. A teď jsem měl jeden bláznivý nápad, zrovna včera jsem se ptal svého vydavatele, jestli by knihy mohly mít i vůni. Voněly by třeba po oreganu, česneku nebo čokoládě. A taky by mohly mít jedlé stránky, takže byste věděli, jak ta kniha chutná. Říkám si, že už bych se měl vrátit domů do Ameriky, asi začínám bláznit...