Světové Želary

Málokterý stát srovnatelné velikosti se v posledním desetiletí může chlubit tolika oscarovými nominacemi jako Česká republika. Nominace Želar je za uvedené období už čtvrtá v pořadí. Dříve se takový husarský kousek podařil snímkům Jana Svěráka Obecná škola a Kolja a Hřebejkově filmu Musíme si pomáhat. Z nich sice pouze Kolja dosáhl na samý vrchol oscarového úsilí, ale to celkový dojem rozhodně nekazí. Už pouhý postup do finálové pětice je totiž pro desetimiliónovou zemi nesporným úspěchem. Není zase tolik oblastí, ve kterých se nám podaří proniknout do světové špičky. Film je v tomto směru vítanou příležitostí pro zvýšení národního sebevědomí. S takovou událostí se prostý člověk rád ztotožní. Podobně to funguje v případě významných sportovních úspěchů. Kvůli filmu sice nikdo nevyrazí do ulic s vlajkou v ruce, ale hřejivý pocit na duši to v našinci jistě vyvolá. V souvislosti s oscarovou nominací Želar bych rád upozornil na dvě okolnosti. Tou první je jméno režiséra snímku Ondřeje Trojana. Podobně jako pro už zmíněného Jana Svěráka je to i pro něj druhá oscarová nominace. Tu první má na kontě jako producent filmu Musíme si pomáhat. Stálo by proto za zralou úvahu, jestli by si Ondřej Trojan nezasloužil vyjít z mediálního stínu svého slavnějšího režisérského kolegy. Druhá poznámka směřuje ke staré dobré Evropě. I ona má řadu let své prestižní filmové ceny. V nich ale česká kinematografie nikdy nebodovala. Že by evropští akademici měli úplně jiné oči a vkus než jejich američtí kolegové? Je opravdu rozdíl v jejich vnímání tak propastný? Není. Je veřejným tajemstvím, že při udílení evropských filmových cen zdaleka nejde pouze o kvalitu soutěžních snímků. Zkrátka a dobře, v tomto konkrétním případě by si Evropa měla vzít poučení zpoza velké louže. Američanům je totiž úplně jedno, jestli nominují nebo ocení film francouzský nebo nepálský. Čeští režiséři včetně Ondřeje Trojana proto stylem evropského filmového rozhodování právem pohrdají.