Uzákoněný Beneš

Ten zákon má jedinou větu, ve které se říká, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. S tím se opravdu nedá polemizovat, je to historická skutečnost, bez zahraničně politického působení Edvarda Beneše by vznik samostatného Československa jako nástupnického státu po rozpadu Rakouska-Uherska, byl podstatně obtížnější ne-li úplně nemožný. V tomto bodě není o státnických zásluhách této osobnosti jistě sporu. Řekneme-li ovšem A, musíme přijít vzápětí s B. Po nástupu do prezidentské funkce v roce 1935 až do neslavného konce po únoru 1948 je jeho hodnocení mnohem méně jednoznačné a, troufám si tvrdit, že jeho, řekněme, necitlivá politika k německé menšině je jednou z kapek do spletitého řečiště příčin a následků, které vedly k rozpadu Československé republiky, okupaci její české a moravské části nacistickým Německem, poválečnému vyhnání Němců až k vytvoření situace vhodné pro uchopení moci komunisty. Edvard Beneš je, podle mého názoru, spoluviníkem největších traumat naší novodobé historie a spíše než zasloužilý by mu slušelo pojmenování problematický nebo, jak se teď moderně říká, kontroverzní. K čemu tedy takový zákon je? Jeho bezvýznamnost je jen zdánlivá. Je nepřehlédnutelným a hlasitým signálem, vyslaným především směrem k německému sousedu, že se česká politická reprezentace a tedy, protože žijeme v demokratickém státě a dosazujeme si své reprezentanty regulérními volbami, také celá česká společnost nadobro vzdává možnosti čestně přiznat své předválečné, válečné a hlavně poválečné viny, že ani morální odsouzení Benešových dekretů nepřipadá v úvahu a že tedy, v úplně konečném důsledku, naše připravenost rovnocenně a důstojně sdílet společný evropský prostor je mizivá. Nikoliv tedy aktuální aféra s jednodenním evropským komisařem, ale právě mnou hanobený zákon vypovídá o situaci mnohem podstatněji a... v náš neprospěch.