Vývoj techniky je nezadržitelný.

Píšu dopisy. Možná vám toto sdělení zní banálně, ale věřte, že má generace už psaní perem na papír odvykla. Generace mladší si na něj ani nezvykla, což mi potvrdila návštěva dcery mé kamarádky. Desetiletá slečna zcela neomylně zamířila k počítači a vrhla se na surfování internetem. Napojila se na nějakou chatovou stránku a čile komunikovala s lidmi z celého světa. Já jsem zatím ze zásuvky psacího stolu vytáhla dopisní soupravu a obřadně jsem ji nesla ke stolu. Na tomto místě musím poznamenat, že k psaní dopisů se uchyluji zcela sporadicky a vždy jen v dobrém rozpoložení a taky že už jsem jednou zhřešila a poslala dopis napsaný na počítači, nicméně skládání modrých písmenek do řádek je pro mě jistý druh rituálu. Neumělý pohyb po papíru rukou odvyklou tužce nemohl ujít pozornosti mé návštěvy. S otázkou Co to děláš? na své tváři vykouzlila zcela nechápající výraz. Dopis? Proč nepošleš mejla? Vysvětlila jsem, že adresát nemá přístup k internetu. Následoval další nechápavý výraz. Doplnila jsem, že přítelkyně, které se právě svěřuji, opravdu nežije v jeskyni, jen prostě nemá důvěru k elektronickým médiím a dopis jí navíc přijde víc osobní. To už ale přišla nová otázka - jak prý posílám fotky? Prostě je dám do obálky, vysvětluji a připomenu, že zatímco elektronická pošta přenese asi jen dva megabajty, do papírové obálky klidně vložím celé album. To už malou slečnu začalo zajímat. Ptala se na psaní smajlíků, na vkládání dalších souborů a napadlo ji, jestli mě nebolí ruka, když píšu jen jednou. Dívenka s rozumným pohledem přikyvovala, což jsem si vyložila tak, že mému výkladu rozumí. Ve mžiku mě vyvedla z omylu - zeptala se, kam napíšu zavináč. Všechno marné. Došlo mi, že slečna přestala rozumět už u té první věty - píšu dopisy.