Zdena Kolářová

Současnou dobu bych charakterizovala jako dobu ztráty soukromí. Někdy je nedobrovolná, to když vás kamery, jimiž jsou prošpikované ulice, najdou všude. 

Před čtyřiceti lety jsem získala kamarádku, takzvanou nej nejku, což značí, že to je ta hlavní a největší kámoška na celý život. Kamarádství byly položeny pevné základy.

Na střední škole jsme měli češtinářku, která milovala Karla Čapka a literaturu všeobecně. Kladla na ni velký  důraz, což bylo na technické škole poměrně zvláštní.

Byla jsem někdy v roce 1990 coby redaktorka budějovického rozhlasu na jedné velké akci v rakouském Freistadtu, kde jako VIP host účinkoval i Karel Gott.

Měla jsem velmi hodného dědu. Byl zámečník, ale měl také mnoho  talentů. Jedním z nich byl talent výtvarný. Pokaždé, když ho babička přeúkolovala, začal malovat.

V naší rodině byla základním krédem povinnost a práce, takže nějaké fintění se moc neprovozovalo. Veškerá péče o tělo se skrývala v plechové krabičce s obrázkem konvalinek.

Slyšela jsem, že jedna americká filmová hvězdička dala dceři jméno Antarktida. Myslela jsem, že vrcholem bláznovství je Dakota, název dvou států, označení letounů i lodě.

Vycestovat před lety na dovolenou s devizovým příslibem byl zázrak. Malou částku peněz vám dali v bance na nejnutnější výdaje a běda, když vás potkala nepředvídaná událost.

Dechovka je pro mnohé lidi hudební žánr, o němž mluví s jistou dávkou shovívavého pohrdání. To přece není žádné umění, to jejich umcaca. Chci se dechovky trochu zastat.

Koukala jsem nedávno z okna. Po chodníku šla mladá maminka s baculatým chlapečkem, který se náhle rozběhl a... spadl. Zůstal ležet, chvíli čekal, jestli ho máma zvedne.