Zemřel divadelní dramaturg Marek Pivovar, spolupracoval i s rozhlasem

Jak už to u divadelníků bývá, Ostravanem se Marek Pivovar stal volbou. Narodil se v Brně, kde taky učinil několik pokusů o zapuštění kořenů, aby nakonec pochopil, že jedinou správnou volbou je Ostrava. Což samozřejmě byla zejména pro Brňana volba odvážná, jež se navíc zpočátku netvářila být volbou definitivní. Do moravskoslezské metropole přesídlil v roce 1994, kdy se stal dramaturgem Národního divadla moravskoslezského, byv zároveň přesvědčen, že za tři roky bude zpátky na brněnském Zelňáku. Mýlil se. Ostatně na zahradě u Pivovarů pobíhá vždycky tak obrovský pes, že by se ani nikam stěhovat nemohli.

Do divadelní historie se zapsal nejen jako dramaturg a dramatik, ale také jako jeden ze zakladatelů (spolu s Jurajem Deákem, Radovanem Lipusem a Alicí Taussikovou) divadelního festivalu Ost-ra-var. Po prvním ročníku festivalu konaném ve městě, kde tehdy (1997) bylo několik divadelních scén, už jsem nikdy nemusela odpovídat na otázku: Prosím vás, kde tady máte divadlo? Markovi Pivovarovi a jeho kolegům se opravdu podařilo ostravské divadlo dostat do povědomí celé republiky.

Rozhlasová stopa

Marek byl dlouholetým spolupracovníkem Českého rozhlasu. Protože špatně slyšel, nemohl se pustit do divadelní režie, ovšem v rozhlasovém studiu stačilo zesílit zvuk. Když toho měl mistr zvuku plné zuby, nasadil Markovi sluchátka. Mnohem častěji však pracoval na rozhlasových scénářích. Napsal desítky mikroher, připravil spoustu povídek i četeb na pokračování a stál taky u zrodu velkého rozhlasového seriálu 100 let Národního divadla moravskoslezského. Pokud pracoval s cizím textem, zjistil si o autorovi a okolnostech vzniku díla všechno, co se zjistit dalo. A protože ho to zároveň bavilo, dovedl o tom poutavě vyprávět. Věděl dobře, že dramaturgickým úvodem na první čtené zkoušce v divadle i rozhlasovém studiu musí získat herce na svou stranu. A to se mu dařilo.

Cesta zvědavého poutníka

Marek byl bojovník s originálním smyslem pro humor. Do kouta zahnal svou závislost na alkoholu a několik let tam držel i zákeřnou chorobu, která jej nakonec porazila. I když myslím, že tenhle vztah byl trochu jiný, křehčí, opatrnější... Řekla bych každopádně, že byl zvědavý na místa, která neznal a na všechny lidi, s nimiž se setkal jen díky či vinou své nemoci. Zvědavost byla ostatně jedna z jeho výrazných vlastností. Byl zvědavým poutníkem v přeneseném i doslovném slova smyslu. Kdykoli mohl, a v posledních letech to muselo být v pauze mezi jednotlivými etapami léčby, vyrazil na cestu. Třeba i sám, neboť v určité fázi života zjistíme, že některé cesty už není kam odkládat. Nepochybuji o tom, že dovedl plakat, ale já si jej budu pamatovat jako neuvěřitelně statečného člověka, který slyšel svět mnohem ostřeji, než my všichni, kterým sluch zdánlivě dobře slouží...

V polovině letošního roku by se Marek Pivovar dožil 57 let. Pokud existuje divadelní nebe, věřím, že ano, bude tentokrát na Markově oslavě mnohem vybranější společnost než obvykle.