Zhubnul jsem, ale kila navíc umím zahrát, směje se herec Jan Vápeník

Narodil se ve Zlíně a taky tam vystudoval herectví na vyšší odborné škole umění. Profesionální dráhu začal v Západočeském divadle v Chebu. Hrál v Ostravě a letos je to 12 let, co je členem Klicperova divadla v Hradci Králové. Zmiňovaného Wericha hrál na Letní scéně Musea Kampa.

Kterou Werichovu větu máte v hlavě a odnesl jste si ji do vlastního života?

Těch je spousta. Nedá se vypíchnout jedna jediná z nich. Spíš to je určitý postoj k životu a nejen Werichův, ale taky páně Voskovcův a Ježkův a celý ten jejich humor, který oni dělali, a jak pan Werich s radostí říkal: „Ta sranda, která ho děsně baví.“

Sranda a radost ze života. Jsou to dvě nejdůležitější věci, které i vy považujete za zásadní pro život?

Jsou důležité, ale nejdůležitější podle mého jsou děti a spokojenost v osobním životě.

Po kom je herectví vaší láskou?

Víte, že nevím? My jsme to v rodině nějak zásadně neměli. Je pravda, že maminka je učitelka v mateřské škole. Oba dědečkové i babičky byli, protože já jsem z Moravy, já jsem ze Zlína, takové bodré moravské duše. Rádi se smáli, rádi zpívali, rádi se bavili, měli rádi život. Možná, že tam někde je ten prapůvod toho, že jsem vylezl na jeviště. A taky samozřejmě musím přiznat velikou zásluhu mému panu učiteli Milanu Neoralovi, který mě k divadlu dotáhl.

Zaregistrovala jsem v posledních letech změnu vašeho, řekněme, životního stylu. Když třeba zásadním způsobem ubudete na váze, je to výhoda, nebo nevýhoda?

Mně se stalo to, že jsem spadnul do úplně jiné váhové kategorie. Třeba u Wericha, když jsem po roce přijel, tak jsem si oblékl ten kostým a zjistil jsem, že je ještě pro jednoho člověka. Přišel jsem o spoustu práce v televizi, protože ten typ je najednou úplně jiný. V divadle jsem řekl, že přece umím kila navíc zahrát.

Jan Vápeník (druhý zleva) v inscenaci Klicperova divadla Zbabělci|foto:David Taneček, ČTK

Poslední otázka od umělé inteligence: Pane Vápeníku, rád bych vás pozval na svůj improvizovaný workshop Herecké eskapády s podtitulem Jak zahrát tragédy na trampolíně. Co říkáte, už máme vaši přihlášku?

Já se obrátím do svého osobního života, protože ten je opravdu jako na trampolíně, těch osobních kotrmelců, které jsem za poslední rok a půl zažil, je velká spousta. Myslím si, že přihláška už je, dokonce mám takový pocit, že jsem pár hodin už absolvoval.

Když jsem říkala, že úplně nerozumím umělé inteligenci, tak teď jsem úplně neporozuměla vaší odpovědi. Můžete to dovysvětlit?

Je to jednoduché. Po 12 letech jsem se přestěhoval z Hradce Králové do Pardubic. Celý můj osobní život dostal úplně jiný směr. Nemám stejnou ženu. Myslím, že nejsem první a ani poslední, komu se to stalo. Pevně věřím, že jsou s tím děti v pohodě, že se můžeme vídat a žít ten život neustále spolu. Co se týče mojí ženy, se kterou jsem byl přes 20 let, pevně věřím, že se i toto v dobré obrátí.

Inklinují jeho děti k divadlu? Zvažoval někdy, že opustí herectví kvůli kapele? Jak se mu hraje pan Werich, kterého ztvárňuje ve představení v Museu Kampa?