Žvýkám, tedy jsem

Jako stádo krav, prohlásila pokaždé fyzikářka při vstupu do třídy a při pohledu na několik jedinců, kteří se před hodinou nestihli zbavit žvýkačky. Následoval trest v podobě potupného hromadného vyplivování do koše. Argumentovat potřebností žvýkání bylo v té době čirým nesmyslem. Ve strachu z pohany pak mnozí spolužáci lepili tvárnou hmotu pod lavice, odkud si ji další spolužáci odnášeli na kalhotách. Doba mých studentských let prostě žvýkačkám nepřála. Pedagogové nás navíc děsili příběhy o udušených dětech, před obličejem nám drželi kapesní zrcátka, abychom si do paměti vryli své tupé výrazy při nadměrném užívání obličejového svalstva, a v neposlední řadě nás strašili zkaženým chrupem. Od mých studentských let neuteklo zase tak moc vody v řekách, přesto - všechno je jinak. Různé druhy žvýkaček čistí zuby, snižují chuť k jídlu, odnaučují kouření, dodávají vitamíny a hlavně upravují pH v ústech. Rozpovídávat se tady o tom, co je pH, je jako nošení dříví do lesa. Ostatně tímto termínem se dnes běžně ohání i pětiletý syn mých známých, když vypráví o zakládání akvária. Díky žvýkačce zažijete i v parném létě ledovou svěžest, poznáte chuť ovoce a mentolu, při nenadálých schůzkách vás nezaskočí zápach z úst, no prostě samá pozitiva a sociální jistoty. Záleží už pak jen na soudnosti jedinců, jestli si uvědomí, kde jsou meze neomezeného žvýkání, nebo se dobrovolně ztrapní ve společnosti. Žvýkání po každém jídle ke všemu doporučují nejméně čtyři z pěti náhodně vybraných zubních lékařů. Pokud se i vám rétorika gumových reklam dostala pod kůži, musíte teď nad omezeností fyzikářky kroutit hlavou, protože podle stokrát opakovaných sloganů nežvýkat znamená společensky se znemožnit.