17. listopad: Nostalgie? Proč ne...

Říká se, že to špatné zapomeneme rychle a nakonec zůstane jen to dobré. 16 let je dostatečná doba na to, abychom toto pravidlo prověřili. U mnohých z nás skutečně platí. Nelidské zacházení minulého režimu s důstojností a svobodou člověka už neprožíváme tak citlivě. Naopak se ale vynořují věci dobré, docela obyčejné a dalo by se říci - apolitické. I když to souvisí třeba se studenty, plakáty, nejasným a vzrušeným koncem roku 1989. Jednou z těch, kdo tehdy vůbec nespal a žil vůní svobody, byla má rozhlasová kolegyně Gabriela Všolková.

"Bylo mi tehdy 16 let, což je věk, kdy si to člověk opravdu užívá. Naši učitelé a ředitelka nás ze začátku drželi velmi zkrátka, nechtěli, aby se k nám jakékoli informace dostaly. Nicméně se k nám dostaly, jezdili jsme do Prahy takovými těmi studentskými vlaky na podporu Václava Havla a podobně. Pro mne to bylo zároveň velice hektické období, protože jsem dělala různé brigády a najednou jsem toho měla strašně moc a hrozně jsem to prožívala a bylo to hrozně fajn," vzpomíná Gabriela Všolková.

VB a květiny|foto: Český rozhlas 7 - Radio Praha

Minulý režim, ať už byl jakýkoli, patří do našeho života, říká ostravský primátor Aleš Zedník. Totalitu, zákazy anebo výjezdní doložky člověk podle něj rozhodně neřešil od rána do večera. "A jestliže pro někoho vzpomínka směrem zpátky znamená vzpomínku na mládí, vzpomínku, kdy měl nejvíce sil, kdy se mu nejvíce dařilo, byl obklopen krásnými dívkami, tak nutně s odstupem času musí říct, že to byly nejkrásnější časy a vzpomeňme si i na ty těžké časy my, co jsme třeba byli na vojně a po letech potom naše ženy mají pocit, že se jednalo o nejveselejší chvilky, které jsme zažili."

Tehdy před 16 lety by nám asi přišlo nemožné, že se jednou vynoří cosi jako nostalgie a také úsměv. Ale i to je výsledek práce zubu času. A ještě jeden postřeh důchodkyně z Opavy. Nechtěla by za žádnou cenu starou dobu vrátit, protože nostalgie je sice krásná věc, ale zapomínat na to ostatní a horší by se určitě nemělo. Přesto se jí dnes lehce nežije.

"Když jsem byla mladá a pracovala jsem, tak jsem solidárně platila pojištění pro ty nemocné. Teď jsem stará a teď musím všechno platit znovu. Z důchodu dám půlku na byt, polovinu z té poloviny dám na léky. A žiju vlastně z té třetiny důchodu. To mám na jídlo, na oblečení. Nemám na kulturu, nemám nic. To mě prostě mrzí," říká.

Všichni tři se shodli v tom, že svoboda a demokracie se dá využít i zneužít. A možná právě v této křehkosti je síla i slabé místo dnešní doby. Rozhodování už není úkolem agitačních středisek, život není tak jednoduchý a karty nejsou tak direktivně rozdané jako dříve. Třeba je právě to podstatou výsledků předvolebních průzkumů.