Dynastie paranoie

Je běžným jevem členit existenci impérií podle vládnoucích dynastií. Třeba v případě starověkého Egypta se to prakticky ani jinak nedělá. Dynastie ale slouží jako užitečné časové vymezení i v případě Číny nebo římské říše.

Juliovsko-klaudiovská dynastie

Římský Pantheon, chrám vystavěný Markem Agrippou, zetěm císaře Augusta|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

To posledně jmenované impérium spadá do naší civilizace, kde jsme zvyklí mluvit o stoletích i konkrétních rocích, ale i tak dávají dynastie svůj smysl. Zhusta totiž označují určitá specifika, typická pro danou dobu. A tak můžeme v případě Říma mluvit o dynastii juliovsko-klaudiovské, flaviovské nebo třeba o vojenských císařích, což sice není dynastie z definice, ale to nevadí. Podívejme se blíže třeba na juliovsko-klaudiovskou dynastii. To je vladařský rod, který se probil přes krvavou krizi na konci republiky, aby pak stanul na hromadách mrtvol svých odpůrců a jejich armád a de facto ustavil císařství, které v různých obměnách vydrželo až do zániku říše. Samotná dynastie stála v čele od roku 27 př. n. l. do roku 68 n.l. To znamená, že si střihla narození i smrt Ježíše. A nejen jeho.

Pan Božský a pan Botička

Císař Nero na koni. |foto:Jan Stradanus, Fotobanka Profimedia

Je tvořena pěti lidmi, vzešlými ze spojení rodu Juliů a Klaudiů. A jestliže je pro ně typická nápaditost v tom, jak vraždit, likvidovat a ponižovat elity Říma, podobná nápaditost už jim chybí při výběru jmen. Prakticky všichni se jmenují nějak jako Gaius Julius Caaesar Augustus, nebo Tiberius Claudius Caesar Augustus, pokaždé v různém pořadí. Protože to však bylo poněkud nepohodlné i pro ně samotné, vžilo se pro ně odlišení jmen v pořadí Augustus, Tiberius, Caligula, Claudius a Nero. Mimochodem: Augustus znamená něco jako pan Božský a Caligula je pan Botička. Pak je nasnadě, že prakticky všichni byli vyšinutí – snad s výjimkou Claudia, který pouze předstíral slaboduchost, aby přežil krvavou vládu svého synovce a předchůdce Caliguly. A byl z nich možná nejvíc v pohodě.

Těžko přitom soudit, zda jim přeskočilo z absolutní koncentrace moci, nebo se zalekli nepřátelství, jež vůči sobě vyvolali, nebo zda v tom hraje roli genetika a úzké příbuzenské svazky. Tak či onak, prakticky všechny bychom dnešní optikou poslali před Mezinárodní soudní tribunál, nebo do ústavu pro choromyslné.

Juliovsko-klaudiovská paranoia

Caligula, císař římský|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

A co je vlastně specifikem této slavné dynastie? Tak především je to onen primát. Přežít století občanských válek a pak předělat republiku na císařství, to není málo. S tím ovšem souvisí to druhé specifikum: mimořádně násilný způsob vlády. Krvavá diktatura, kde libovůle a zlovůle autokratů rozhodovala o životě a smrti nejen politických oponentů. Doba, kdy císařův rozkaz k sebevraždě politika byl častější jev než maso na stole plebejce. A kdy k té sebevraždě nepřišel rozkaz pro relativně pochopitelný důvod, ale prostě jen tak. Asi jako Velká čistka za Stalina ve třicátých letech. Juliovsko-klaudiovská dynastie, to je doba, kdy po hlavním městě pochodovaly jednotky pretoriánů, císařovy osobní gardy, a roznášely mezi lidi násilí, strach a smrt, asi jako jednotky SS za Hitlera. Trest smrti pro konkrétní osoby pak byl typicky rozšířený i na jejich rodiny. Jako v Severní Koreji za Kima.

Pro všechny tyto okolnosti se proto používá i označení juliovsko-klaudiovská paranoia. A paranoia vládců všemocných, to už je velká věc. Čísla mluví za vše: podle odhadů zemřelo kvůli rozmarům prvních císařů kolem 28 tisíc lidí. Nevypadá to jako velké číslo, ale mějme na paměti, že to je počet politických obětí. Lidí, jejichž proviněním bylo, že prostě žili v době šílence na trůně. A pak už to tak malé číslo není.