Evropský antiamerikanismus

O dnešním antiamerikanismu se nedá říct, že by byl jen ve vzduchu, je takřka hmatatelný, a nemohu si pomoci, část proslovů a akcí spojených s oslavami rozšíření Evropské unie na počátku tohoto měsíce nesla i toto, velmi sporné poselství. Nejnověji se k němu přidala porota filmového festivalu v Cannes, když nečekaně udělila Zlatou palmu za nejlepší film ironickému dokumentu o rodině amerického prezidenta režiséra Michalea Moorea. Ano jde takřka z poloviny o rozhodnutí americké, nikoliv evropské, čtyři z devíti porotců včetně předsedy Quentina Tarantina jsou Američané, ale rozhodovalo se v Evropě a také jí bylo, podle mého názoru, toto poselství určeno. Chraňbůh, že bych chtěl někomu ubírat z jeho práva vyslovit nahlas vlastní názor, ano, i umělci mají nárok vyslovovat se k politickým souvislostem našeho přebývání ve světě, ale, správně tušíte, musí přijít ono ALE. Dějiny XX. století nás učí, že kdykoliv začalo umění sloužit nějaké politické tezi, a aktuální evropský antimerikanismus už dnes touto tezí nepochybně je, pak na to vždycky doplatilo především ono samo. Ztrátou prestiže, často psychickým zdravím tvůrce a především svou hodnotou, svou schopností vyslovit něco podstatného o člověku a jeho době, něco, co přetrvá i do časů, kdy už dobové emoce a nálady dávno pokryje prach zapomnění. Ať už to byla imperiální symbolika umění Hitlerovy třetí, prý věčné říše, nebo veršovánky velebitelů velkého generalissima Stalina, či později, v míře méně krvavé, jen oslavy hrdinů práce a umění pokročile zahnívajícího socialismu. Dodnes, a to jsme od doby vzniku vzdáleni jen něco málo přes půl století či ještě méně, z těchto skvostů nezbylo nic, resp. zbylo, ale bez nároku na podíl na hodnotách. Mám dokonce, a možná kacířsky, za to, že i skuteční velikáni jako František Halas či Jaroslav Seifert mají podstatně lepší básně než jsou ty protiválečné. A ještě jedna souvislost z uvedeného vyplývá, vždycky se totiž umění zaprodávalo v dobách totalitaristických ideologií, často je také spoluvytvářelo. Chci, opravdu chci být špatným prorokem. A přeji si, aby se Moorův film dostal co nejdříve do kin i u nás a mé možná apriorní škarohlídství vyvrátil.