Evropský antiamerikanismus

29. květen 2004

Jsou chvíle v dějinách společnosti, o kterých později historici prohlásí, že "bylo cosi ve vzduchu". Citlivější povahy si ono "cosi" uvědomují již v době, kdy je to aktuální, někdy až akutní.

O dnešním antiamerikanismu se nedá říct, že by byl jen ve vzduchu, je takřka hmatatelný, a nemohu si pomoci, část proslovů a akcí spojených s oslavami rozšíření Evropské unie na počátku tohoto měsíce nesla i toto, velmi sporné poselství. Nejnověji se k němu přidala porota filmového festivalu v Cannes, když nečekaně udělila Zlatou palmu za nejlepší film ironickému dokumentu o rodině amerického prezidenta režiséra Michalea Moorea. Ano jde takřka z poloviny o rozhodnutí americké, nikoliv evropské, čtyři z devíti porotců včetně předsedy Quentina Tarantina jsou Američané, ale rozhodovalo se v Evropě a také jí bylo, podle mého názoru, toto poselství určeno. Chraňbůh, že bych chtěl někomu ubírat z jeho práva vyslovit nahlas vlastní názor, ano, i umělci mají nárok vyslovovat se k politickým souvislostem našeho přebývání ve světě, ale, správně tušíte, musí přijít ono ALE. Dějiny XX. století nás učí, že kdykoliv začalo umění sloužit nějaké politické tezi, a aktuální evropský antimerikanismus už dnes touto tezí nepochybně je, pak na to vždycky doplatilo především ono samo. Ztrátou prestiže, často psychickým zdravím tvůrce a především svou hodnotou, svou schopností vyslovit něco podstatného o člověku a jeho době, něco, co přetrvá i do časů, kdy už dobové emoce a nálady dávno pokryje prach zapomnění. Ať už to byla imperiální symbolika umění Hitlerovy třetí, prý věčné říše, nebo veršovánky velebitelů velkého generalissima Stalina, či později, v míře méně krvavé, jen oslavy hrdinů práce a umění pokročile zahnívajícího socialismu. Dodnes, a to jsme od doby vzniku vzdáleni jen něco málo přes půl století či ještě méně, z těchto skvostů nezbylo nic, resp. zbylo, ale bez nároku na podíl na hodnotách. Mám dokonce, a možná kacířsky, za to, že i skuteční velikáni jako František Halas či Jaroslav Seifert mají podstatně lepší básně než jsou ty protiválečné. A ještě jedna souvislost z uvedeného vyplývá, vždycky se totiž umění zaprodávalo v dobách totalitaristických ideologií, často je také spoluvytvářelo. Chci, opravdu chci být špatným prorokem. A přeji si, aby se Moorův film dostal co nejdříve do kin i u nás a mé možná apriorní škarohlídství vyvrátil.

autor: Miroslav Zelinský
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...