Fotograf Jindřich Štreit: Focení je pro mě stále koníček

14 fotografií

„Fotografování beru stále jako hobby. Je to záležitost prestiže a umění. Nejsem závislý na tom, abych fotografie prodával. Jsem pedagog, stále učím na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. To mě živí,“ řekl Štreit, který i nadcházející jubileum prožil mezi fotografiemi. V Šenově se účastnil zahájení tří svých výstav a křtu své nové knihy Prozřetelnost boží, věnované šenovskému kostelu.

Dodal, že i když příjem z fotografování nějaký má, není pro něj prioritou. „Proto jsem volný, svobodný a šťastný. Dělám jen to, co mě baví. Když se mi něco nelíbí, tak to nefotografuji,“ doplnil.

Snaží se to vštěpit i svým studentům. O vysoké kvalitě svých následovníků je přesvědčen. „Máme takové, kteří dosahují mezinárodních úspěchů. Mladá generace je skvělá, není zatížená, jsou svobodní a mají otevřený svět,“ řekl. Výhrady ale má. „Někteří by byli rádi brzy slavnými a brzy bohatými. To se ale zase neslučuje s mou filozofií,“ řekl.

Chtěl být učitelem

Jindřich Štreit: (Ne)známé fotografie 1978–1989|foto: Muzeum umění Olomouc

K fotografování se dostal náhodou. Původně vůbec o takové kariéře neuvažoval, chtěl být učitelem. Jeho cestu ovlivnili tři lidé. Otec, který také fotografoval, a pak i dva pedagogové-fotografové, na které narazil při svých studiích. Asi nejdůležitější byl učitel, s nímž se v roce 1963 setkal v prvním ročníku pedagogické fakulty. „Nakupoval a prodával foťáky. Dostal jsme od něj nabídku. Aparát jsem koupil. To byl impulz,“ řekl.

Fotografování téměř okamžitě propadl. Zkoušel fotografovat portréty i krajinu. Nakonec ale zakotvil u dokumentu, dnes u dokumentu se silným sociálním akcentem. „Nedají mi spát sociální otázky a mezilidské vztahy. Chci, aby se problematické otázky řešily. Jako fotograf je ale vyřešit nemůžu. Mohu však problém naznačit, aby se lidé nahoře zamysleli a něco začali dělat,“ dodal. Nechce dělat fotografii pro fotografii, umění pro umění. Jeho snahou je, aby snímky měly společenský význam.

Experimentuje s digitálem

Po dlouhá desetiletí platilo, že fotografuje výhradně s analogovými fotoaparáty na kinofilm a černobíle. Odolával barvě i digitalizaci. To už dnes neplatí. I Jindřich Štreit, který se považuje za jednoho z posledních mohykánů černobílé analogové fotografie, začal experimentovat s digitální. Takto vytvořil už několik cyklů. I když snímky částečně v počítači odbarvuje, barva je nově nedílnou součástí jeho snímků.

Jindřich Štreit: (Ne)známé fotografie 1978–1989|foto: Muzeum umění Olomouc

Jako první barevně zaznamenal život českých krajanů v Brazílii. „To se hodilo, Brazílie je barevná,“ podotkl. Pak barevně snímal i cizince žijící v Česku. Do třetice v barvě před časem dokončil projekt Kde domov můj věnovaný lidem bez domova. Pracoval na něm čtyři roky. Po velkou část života byl jako dokumentarista součástí mnohdy ne šťastných lidských osudů.

Vždy pro něj bylo náročné se od takového pohledu odpoutat. Hlavu si ale nejlépe vyčistí prací ve škole. Rád navštěvuje divadlo a sleduje filmy. Stále cestuje po světě, fotografuje a organizuje okolo 50 až 60 výstav ročně. Do toho v Sovinci pořádá výstavy jiných autorů. Nejen fotografů, ale i malířů. Tomu se věnuje už od dob hluboké totality. Výstavy dělá i pro bruntálské muzeum.

Za velký úspěch Štreit považuje to, že se jeho fotografie dostaly do sbírek světových galerií. Například je má Muzeum moderního umění v New Yorku. Za úplně největší úspěch ale považuje něco jiného. Výstavu, která lidi zaujme. „Mnozí na výstavu přijdou a jenom ji projdou. Je skvělé, když je dokážu zaujmout natolik, že se zastaví,“ uzavřel.