Havlovo Odcházení má premiéru v ostravském Divadle Antonína Dvořáka

Hlavní hrdina si pyšně chystá vlastní pomník, ale záhy zjišťuje, že v centru dění už je jeho nástupce a sok. Postupně přichází o vše – o svou nesmrtelnost, o důstojné stáří, o ženu i o vlastní svědomí. Hra nese autobiografické prvky Václava Havla, ale je o deziluzi a konci jedné éry.

„Náš příběh je o těch, kteří jsou na straně té epochy odcházející, nicméně způsobem, na který nejsou připraveni. To znamená, když se ráno probudíte a očekáváte minimálně 60 hostů a dlouhý filozofický rozbor vaší politické kariéry a místo toho přijdou pouze dva novináři z jednoho jediného bulvárního média, které se jmenuje Fuj, tak asi zjistíte, že s tesáním vašeho nesmrtelného pomníku je něco špatně,“ popisuje režisér ostravské inscenace Vojtěch Štěpánek.

Zodpovědnost inscenovat Havla

„Těžké to je, protože Václav Havel je prostě figura, o které si každý něco myslí. Ale on sám se sebou pracuje tak, že sám sebe velmi zlehčuje, celou svou dobu velmi ironizuje. A své hlavní postavy, do kterých vepsal sám sebe, prezentuje jako slabé, submisivní a dokonce do té hry sám sebe vpašoval v podobě takzvaného hlasu, což je takový našeptávač divákům, který vysvětluje, co se zrovna na jevišti děje, a občas opravuje herce, jak mají hrát,“ dodává režisér.

Hlavního hrdinu, tedy odcházejícího kancléře Viléma Riegera, hraje Jan Fišar. „Bylo to mimořádně náročné, protože Václav Havel staví věty úplně jinak než normální autoři. A ty věty se opravdu musí naučit v tom, jak je on napsal. Pokud se ta slova prohodí, je to jako ve verši. Prostě najednou to zní falešně. V tom je geniální, že každá ta věta má smysl,“ všímá si Fišar.

Václav Havel se při psaní hry nechal inspirovat dvěma světovými dramatickými díly, a to Shakespearovým Králem Learem a Višňovým sadem Antona Pavloviče Čechova.