Krev, erby, sídlo hejtmanů. Na zámku ve Velkém Meziříčí se psaly dějiny, říká hrabě Jan Nepomuk
Zámek ve Velkém Meziříčí je jeden z nejvýznamnějších moravských šlechtických sídel. Renesančně barokní skvost se vypíná na skalnatém ostrohu pod velkým dálničním mostem na cestě z Prahy do Brna.
Původně to byl hrad, později renesanční sídlo a po požáru v roce 1723 se z něj stal barokně upravený zámek. Prvními známými majiteli byli pánové z Meziříčí. V průběhu staletí se tu vystřídalo 13 šlechtických rodů. Poslední z nich – Podstatzští-Lichtensteinové – tu žijí i dnes.
Podstatzští z Prusinovic jsou starým moravským šlechtickým rodem připomínaným v písemných pramenech od 13. století. Vlastnili řadu statků na Přerovsku a Zlínsku, později zastávali i zemské úřady na Moravě. „Nebyl to jen zámek, bylo to i důležité historické místo. Sídlili tu zemští hejtmani, tady se leccos rozhodovalo. Meziříčí je velmi dobře situované,“ říká současný majitel a hrabě Jan Nepomuk Podstatzký-Lichtenstein, který v srpnu oslavil 88. narozeniny. Se svou ženou a syny se o zámek stále s láskou stará.
Je potomkem hraběte Aloise Podstatzkého-Lichtensteina a hraběnky Josefy Harrachové. „Historicky to byla velmi zajímavá rodina. Pro maminku bylo důležité být Harrachová. Ona byla majitelka zámku. Tatínek byl druhý syn, takže nedědil žádný zámek, ale dostal peníze. Díky své ženě se dostal do Meziříčí,“ vypráví hrabě.
Rod Podstatzký-Lichtenstein
Celé jméno současného majitele: Jan Nepomuk Anna Maria Hypolit Podstatzký-Lichtenstein Harrach
Oslovení: Hrabě. V Německu je tento titul oficiálně uvedený i v občanském průkazu
Erb: V původním znaku nosili Podstatzští na červeném štítě parohy jelena, s povýšením do panského stavu v roce 1627 byl do erbu přidán zlatý lev. A po přijetí jména vymřelého rodu Lichtenštejn-Kastelkornů obdrželi srdeční štítek se stříbrným klínem v modrém poli
Heslo: Recto et Fortter neboli O právu a nesmlouvavě
Rodiče Jana Nepomuka se na zámek přestěhovali v roce 1937. „Já se ale ještě narodil a vyrůstal v Janovicích u Rýmařova. Mám odtamtud hodně vzpomínek. Žil jsem tam přes deset let, než jsme odjeli do zámoří. Vzpomínám si na ten krásný zámek, než byl úplně vybombardován. To si pamatuju perfektně, to jsem viděl zblízka.“
V roce 1948 byla rodina nucena utéct. Azyl našli v Jižní Americe, v Chile. V roce 1960 se s rodiči vrátil do Evropy. O dva roky později poznal svou manželku Anitu de Lorgeril, s kterou se oženil v roce 1967. Mají tři syny.
Do tehdejšího Československa se vrátili až po sametové revoluci v roce 1989. „Rodiče si nikdy nestěžovali, co se jim stalo. O Meziříčí mluvili málo, ale když jsem se v roce 1990 vrátil, tak jsem teprve dokázal odhadnout, co pro ně muselo znamenat odsud odjet.“
Návrat domů
Jan Nepomuk byl překvapený, jak maminka najednou začala mluvit česky. „S námi nemluvila, já uměl jen ‚Pozor, vlak‘,“ směje se.
Zámek byl ještě větší, než čekali. „Nejdřív jsme nevěřili, že tu budeme moct zůstat. Byli jsme v údivu, že tu ještě stojí i nějaký nábytek. Mysleli jsme, že to bude ruina. Maminka se tu hned cítila jako doma.“
Rodina požádala o navrácení majetku. Největší část převzali v roce 1995. „V květnu jsme dostali zámek a rybníky. A začali jsme opravovat.“ Prvním velkým stavebním počinem po návratu rodiny do Čech byla rekonstrukce střechy. Následovala stěna na východní fasádě, která hrozila zřícením. Jan Nepomuk v ní objevil trhlinu. Zachránilo ji 28 ocelových táhel.
Současní majitelé se nastěhovali v roce 1999. Bydlí v prvním patře zámku, kde probíhají i prohlídky. Hrabě Nepomuk prozradil, že soukromé prostory zabírají zhruba 500 m². „Máme pět pokojů, ale jsou opravdu velký. Syn má druhou polovinu. Je mi tu moc dobře, rád tady bydlím. Každý den děkuju Pánu Bohu, že nám to vrátili a mohu tu znovu bydlet.“
Historické erby a muzejní sbírky majitelů
Se svou ženou jsou vášniví sběratelé. „Sbírám cín, manželka porcelán. Máme tu knihy, které přivezla z Francie.“ Své místo tady mají i vycházkové hole. „K chůzi už používám hůlku a mám jich tolik, že každý den můžu mít jinou.“ Jejich sbírky cínu a porcelánu můžete obdivovat v muzeu, které je součástí zámku.
U velkého schodiště pak můžete vidět historické erby. „Jsou ukryté v barokním rámu. Erby byly na dekách, které se dávaly na koně. Tím se vědělo, odkud kdo přijel,“ pokračuje hrabě a druhým dechem ukazuje zrestaurovaný lustr. „V Česku se restauruje jako nikde ve světě, je to neuvěřitelné. Podívejte, jak perfektně umí zrestaurovat křišťál, porcelán, obrazy nebo sedačky.“
Život šlechty před 100 lety
„Šlechtické rody se navzájem navštěvovaly, žilo to tady hodně. Hosté vždycky zůstávali přes noc, přece jen to nebylo za rohem. A pokojů bylo dost,“ vypráví hrabě. „Jezdilo se na hony, pak bylo období plesů, všichni byli v permanentním kontaktu.“
Krev Františka Ferdinanda
Velkomeziříčský zámek zdědil začátkem 20. století hrabě František Maria Harrach, dědeček současného pána. Když se v jeho blízkosti konaly v roce 1909 velké vojenské manévry, přespával na zámku dokonce sám následník trůnu – František Ferdinand d´Este. „V tomto salonku přijímal návštěvy a hned vedle je originál postele, kde opravdu spal.“
Oba urození pánové si padli do noty. Hrabě Harrach se záhy stal následníkovým pobočníkem a vydal se s ním na nešťastnou cestu do Sarajeva. Během jízdy ulicemi města byli arcivévoda František Ferdinand d´Este a jeho choť Žofie Chotková zastřeleni. „Dědeček mu kapesníkem čistil ránu. Ten kapesník s kapkami krve a dvě kulky jsou tady vystavené.“ Stalo se 28. června 1914.
Vnímám, že se v Evropě ztratila morálka, normální rodinný život. Vracejme se ke kořenům, abychom je neztratili. Zůstaňme křesťany.
Jan Nepomuk
Otevřeno je denně od 9 do 17 hodin kromě pondělí. K dispozici jsou tři okruhy. Uvidíte stylově zařízené zámecké pokoje a také jeden unikát – nádherný dřevěný sekretář Marie Antoinetty.
Jak prožíval odchod do Chile? Kde se seznámili jeho rodiče? Proč má u kašny koně? Ruší ho hluk z dálnice? Kolik je na zámku postelí? Ptal se Patrik Rozehnal. Poslechněte si v unikátním letním projektu Zámecké léto.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.






