Maturita

Na tu zprávu si pamatuji, jako by to nebylo před mnoha lety, ale včera. Třídní profesorka vešla do třídy a oznámila nám, že budeme první, kdo si na škole vyzkouší státní maturity. Jako studenti nižšího ročníku jsme z představy přísné maturitní komise za bílými ubrusy měli ještě posvátnou hrůzu. Tato informace nás nepotěšila už proto, že jiný typ maturity si žádá úplně jiný styl příprav a zčásti vypracované otázky do čtyř předmětů by bylo třeba začít zpracovávat úplně znovu. Navíc tehdy nebylo jisté, jakou podobu vlastně bude státem garantovaná zkouška mít, což stejně jako nás znepokojovalo i naše kantory. Zmatky netrvaly dlouho a ministerstvo školství od svého plánu upustilo. V klidu jsem odmaturoval, vystudoval vysokou školu a nastoupil do redakce. A teď se historie opakuje. Sleduji, co názorové střety kolem maturit dělají se studenty dnes. Mají, stejně jako my, dost starostí s přípravami na klasické zkoušky z dospělosti a na experimenty, o nichž někteří lidé říkají, že jsou nepřipravené, nemají vůbec náladu. Nedivme se jim.

Něco se za více než desetiletí vzestupů a pádů státní maturity přece jen změnilo. Kromě středoškoláků, kteří se tradičně nebojí dát najevo svůj názor je konečně slyšet také mínění učitelů. Své argumenty už si nešpitají ve sborovnách a konečně se odvážili zahájit debatu o úrovni vzdělání mladé generace ve veřejném prostoru. Na rozdíl od části politiků, kteří chtějí na těchto tématech získat před volbami body u nejmladších voličů jim jde skutečně o podstatu věci.