Nejdříve bych se vám kouknul mezi lopatky, vzkazuje Aleně Zárybnické fyzioterapeut Rychnovský

Fyzioterapii vystudoval Tomáš Rychnovský na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je žákem profesora Koláře. Zabýval se pohybovým vývojem novorozenců a jeho vlivem na pozdější bolestivé poruchy. 22 let provozuje soukromou fyzioterapeutickou praxi pro dospělé a od roku 2006 pomáhá i dětem. Provádí i diagnostiku a terapii hybných poruch novorozenců.

Vidíme se spolu přibližně pět minut, podali jsme si ruku, sedli k mikrofonu. Když mě teď pozorujete, můžete něco na první pohled říct o stavu mého pohybového aparátu?

Jenom jsem si všiml takových nuancí v páteři, zejména ve spodní části páteře a mezi lopatkami. Tam bych se asi díval jako první. Ten pohybový systém má výhodu, že je vidět na první pohled, takže tvar páteře, způsob dýchání nebo stabilita kolene, zapojení svalu kolem kyčlí vidíte hned. Někdy se podle toho dá určovat, v tom hraje nějakou roli i mysl. Já v sobě trochu řeším, jestli toto chci dělat. Pokud bych takto vyhodnocoval všechny a všechno, tak mě to může brát energii. Já se na toto takto nekoukám a sleduji to bez vyhodnocování. Když se mě ptáte, čeho jsem si všiml, tak vám řeknu, že je tam to a to, mohlo by to být způsobené tímto a řešil bych to takto.

Emoce jsou s tělem spojené pořád.

Psychoterapie a fyzioterapie spolu úzce souvisí. Jak moc se prolínají?

Já si myslím, že emoce a vnitřní prožívání je s tělem spojené vlastně pořád. Každý okamžik moje mysl v podstatě často nevědomě vyhodnocuje, jak se stavím k tomu, co se kolem mě děje. Mysl často reaguje automatem. Mohu se nevědomě naštvat na prezidenta, na souseda, na pacienta, na svoje dítě, na manželku a tato reakce mě může brát energii, chuť do života, radost i to zdraví. Myslím, že je hodně zásadní, abychom neustále chápali, že to, v jakém jsme my nastavení, je naše odpovědnost a jediná možnost, jak se v tomto světě nezbláznit a neztratit tu radost.

Jak moc zásadní jsou při procesech, které probíhají mezi vámi a vaším pacientem, důležité takové ty úplně běžné věci – aby se člověk naučil správně vnímat, aby se naučil správně dýchat, aby se člověk naučil správně se protáhnout? Co pro to udělat?

Myslím, že není třeba toho dělat moc. Já jsem ten, kdo záměrně říká, že někdy cvičíme až moc. Mám spoustu případů, kdy pacienti necvičí špatně, ale cvičí hodně a cvičí zbytečně, dělají cviky, které jsou zbytečné, a bere jim to čas. Já jim třeba řeknu: „Dobře. Je super, že jste si to zkusil. Vidíte, že pět let tu bolest stejně máte, dělejte tři cviky, které jsou cílené.“ Mám prostě rád, když člověk může vyhodnocovat, proč a jak se cítí. Den co den tak může vnitřní stabilitu, jistotu, sebedůvěru neustále posilovat, může to dělat bez tlaku, beze spěchu a může to dělat i bez učitele nebo mentora. Musíme ale znát principy.

Minule byla na všem místě spisovatelka Kristýna Trpková a má na vás otázku: „Ráda bych se zeptala, jak poznat dobrého fyzioterapeuta od toho špatného?

To je dobrá otázka. Díval bych se na lidskou stránku, jak ten člověk komunikuje a chová se k vám. S tím souvisí i to, jestli to je strojené. Ta odbornost se dá číst někdy těžko. Pak člověk musí mít i nějakou zkušenost, aby vnímal, že to, co se pacientům paušálně doporučuje, nemusí být vždy to dobré. To je věc, kterou má člověk, když těch rehabilitací navštíví víc různých.

Bolí fyzioterapeuta také někdy záda? Mají jeho současní pacienti podobné problémy, jako měli pacienti v minulosti? Poslechněte si rozhovor.