Martina Adlerová

Moje kamarádka je svatá žena. Má tři syny a manžela a o všechny se vzorně stará. Vaří, peče, dům jako klícka. Kromě toho chodí do práce, angažuje se v charitě a vede sbor.

Od začátku letošního školního roku jsem toho stihla docela dost. Rozepsala jsem knihu, sklidila pole brambor, přežila další narozeninovou oslavu, vylezla na Sněžku a …

S přibývajícím věkem si dávám stále více úkolů a předsevzetí. Většinou nesplnitelných. Například: vstoupit do klubu otužilců. Naučit se plynule finsky.

Aby bylo jasno, strašidla nejsou. Ale stejně jim jdu z cesty. Naposled, když jsem potkala strašidlo, pronesla jsem větu: „Když mě necháš na pokoji, napíšu o tobě sloupek.“

Nemáte někdy nutkavý pocit, že je potřeba rozdělat oheň? Ne že bych se považovala za žhářku, ale potřeba rozdělat oheň mě posedne několikrát do týdne.

Holky z naší školky. Vzpomínáte si na ten song? Na ten šlágr, kterým Standa Hložek a Petr Kotvald rozvířili v osmdesátých letech českou popovou scénu?

Seznamovacích inzerátů byly dřív plné noviny. Některé časopisy měly dokonce vyhrazený prostor jenom pro ně. Stálo tam On hledá ji a Ona hledá jeho.

V rámci potenciálního útěku ze své profese si někdy jen tak sednu k internetu a brouzdám v nabídce Volná pracovní místa. Je to pravidelná součást mojí psychohygieny.

Prý každý člověk je na něčem závislý… To mě přivedlo k otázce, na čem jsem vlastně závislá já.

Nedávno jsem si udělala takový malý průzkum. Zajímalo mě, při čem lidé pláčou. Mám na mysli třeba romantické příběhy a tak. Bylo to docela překvapení.