Milan Švihálek: Pozor, vysíláme! Pět kapitol z historie ostravského televizního studia

Měl-li někdo přivést na svět knihu, která by svižně, zábavně a poučně vyprávěla pětašedesátiletý příběh ostravského televizního studia, nemohl to být nikdo jiný než Milan Švihálek. V roce, kdy ostravská televise (ano, tak se tehdy toto magické slovo psalo) začala vysílat, mu sice bylo teprve jedenáct let, takže by se těžko mohl považovat za pamětníka, ale za těch 77 let, co je na světě, z něj vyrostl skvělý, náročný, zvědavý a zvídavý spisovatel a publicista, který když něco neví, tak se zeptá. A nebo se zkrátka odpovědi dopátrá jinak.

Poprvé začal Milan Švihálek historii ostravského televizního studia sepisovat před patnácti lety, v souvislosti s televizními padesátinami. No a loni své pátrání ještě rozšířil.  Zjistil mimo jiné, že začátky ostravského „vidění na dálku“ byly vskutku úsměvné. Miniaturní „kapesní“ hlasatelna velikosti obýváku, z níž se začalo vysílat, byla vším jiným než seriózním televizním studiem. Když se vysílalo, nikdo například nesměl použít toaletu, protože by se diváci dověděli i to, co vědět nechtěli.  Ale příběhy nadšenců, kteří se nebáli pod hošťálkovickým kopcem realizovat nejodvážnější technické a programové nápady, a kteří bezmezně věřili v sílu nového vynálezu, nás dodnes dojímají.

Eva Lenartová a Milan Švihálek během natáčení pětidílné četby k 65. výročí ostravské televize|foto:Vojtěch Dluhý

Mnozí z průkopníků neměli zpočátku o televizi ani ponětí, pracovali původně jako pošťáci, tramvajáci, šoféři, havíři nebo učitelé. Ale táhlo je to k tomu úžasnému vynálezu. Bylo to něco jako Klondyke, slavným se tehdy mohl stát každý, kdo měl štěstí a talent, byť vešel dovnitř jen tak z ulice. Místo zlata hledali všichni  cesty, jak se dostat k divákovi, a řada z nich se skutečně stala legendami – mj. režisér František Mudra (spoluautor slavných Lovů beze zbraní), jeho manželka Eva Mudrová (první osoba, která se na Silvestra roku 1955 objevila na obrazovce), Vladimír Brázda (vtipný vypravěč a šikovný klavírista zvaný „ostravský Lehár“), kameraman Jiří Vrožina (dokumentarista, který v australském buši pátral po lidech doby kamenné), Jan Neuls (nezapomenutelný programový šéf, zakladatel proslulé ostravské televizní publicistické školy) a taky třeba Milan Švihálek, dramaturg, spisovatel, scenárista a moderátor, autor a průvodce slavné televizní soutěže Ano-Ne nebo spoluautor cyklu Za svědky minulosti.

Eva Mudrová, která před lety ostravské vysílání zahajovala|foto:Česká televize

Celkem pětkrát se v Rozhlasovém listování vrátíme k začátkům ostravského televizního studia. Dovíme se, jak hornický stachanovec pomohl v Ostravě založit televisi, připomeneme 31. prosinec roku 1955, kdy se na malých obrazovkách poprvé objevil monoskop, a poté obrázek hornického kahanu, logo ostravské televize, povíme si, jak se v zakouřeném městě zrodily výpravy za křišťálovou vodou – Lovy beze zbraní, budeme vám vyprávět, jak se ostravský kameraman Jiří Vrožina vydal pod Jižní kříž mezi lidi doby kamenné a jak ostravská televize otevřela náruč sběratelské vášni.

Pět kapitol z historie ostravského televizního studia uslyšíme v autorském čtení Milana Švihálka. Režijně a dramaturgicky na pořadu spolupracovala Eva Lenartová, technicky Vojtěch Dluhý.