Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – listopad 2020

Matka Země k nám promlouvá, ale vyjadřuje se svým vlastním jazykem. Bouřemi, povodněmi, suchem nebo aktuálně virovými pandemiemi. Je to její způsob, jak varovat lidstvo před ztrátou respektu k přírodním zákonům. Proto zpěvačka Kajsa Balto ze severského národa Sámů nazvala druhé album Buot eallá neboli Všechno žije a připomíná, že z přírody by se nemělo brát víc, než je nutné.

Patří k mladé generaci norských hudebníků, kteří sámskou vokální tradici joik modernizují a přizpůsobují době. S kapelou a producentem Jakopem Janssønnem joik přirozeně propojují s popem, rockem, elektronikou a sugestivními rytmy, aniž by utlumili původní šamanskou magii.

Vztah k předkům a přírodě

Vokální styl joik představuje klíčový prvek kultury Sámů. Ukrývá v sobě identitu, světonázor, vztah k předkům a přírodě. Joik má každý Sám v krvi, je jazykem jeho srdce. Joik ochránil národ před násilnou křesťanskou převýchovou, asimilací a Sámům usnadnil přežívat i v nejtěžších chvílích, kdy jim bylo znemožněno mluvit rodným jazykem a žít podle svých tradic. Ranný joik stál na abstraktní vokální improvizaci beze slov, kdy se zpěvák pokoušel skrze melodie, gesta a rytmy zachytit a charakterizovat osobu blízkou, zvířata nebo přírodní živly způsobem, pro který ani neexistují slova. Kajsa Balto, podobně jako jiní zpěváci, do joiku zanesla slova, abychom daleko lépe porozuměli jejímu přesvědčení, že příroda má daleko zranitelnější duši, než bychom předpokládali a podle toho se k ní musíme chovat.

Řekněme si to na rovinu: punk metal jste v tomto pořadu ještě neslyšeli, nebyl k tomu důvod, ale co není, může být. A také není punk metal jako punk metal, tudíž trio Balothizer dává raději přednost označení Krétská hudba z pekla, což sice nic nemění na masakrizující náloži alba Cretan Smash, ale nepřipraveným to zní přijatelněji, zvlášť když se předem dozvědí, že budou poslouchat upravené krétské tradiční tance a písně. Zastavme se u slova upravené a rovnou si přiznejme, že ani to dost přesně nevypovídá o tom, pod jak nekompromisní tlak se kulturní dědictví řeckého ostrova dostalo.

Takže pro vaši představu: pokud znáte alžírsko-francouzskou skupinu Speed Caravan, mohli byste být doma. Zatímco ale její leader Mehdi Haddab zelektrifikoval arabskou loutnu oud a proměnil ji tím ve zvukovou zbraň, Nikos Ziarkas z tria Balothizer ho napodobil s osmistrunnou loutnou, které se v Řecku říká laouto. Se vší zodpovědností studenta tradiční hudby, které se věnuje od mládí. Do rukou bere ale také kytaru, zvlášť když hraje jazz se skupinou Valia Calda a s tubistou Theonem Crossem cosi, co odpovídá jeho členství v Sons of Kemet.

A tím se dostáváme k podstatě zvuku Balothizer: za Sons of Kemet se saxofonistou Shabakou Hutchingsem stojí rozpoutání jazzové revoluce, v níž se zrcadlí multikulturní prostředí Londýna – metropole umožňující nejen karibské generaci Windrush vyhrát se a vykřičet naplno, s vášní a podle svého, tedy velmi často naprosto nekorektně. Odvahu nenechat se zastrašit i od těch nejšílenějších hudebních nápadů, notabene v tak euforické atmosféře, od jazzmanů Balothizer přebrali se vším všudy.  Ostatně také baskytarista Pavlos Mavromatakis a bubeník Stephen J Payne už v Londýně hrají v mnoha formacích dlouho.

Recept má trio jednoduchý: „Na albu nabízíme krétské lidové písně, které se nám líbí. Nemáme v úmyslu je hned převést do metalu, spíš si nemůžeme pomoc, protože nám u hodně melodií a textů metal a punk z 80. let zkrátka hned naskočí.“

Čtěte také

Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – březen 2018

Před dvěma lety jsme v tomto pořadu slyšeli skvělé krétsko-australské duo Xylouris White s poznámkou, že na něho nepasují běžná instrumentální a jiná měřítka, což bylo nenápadné vzdálení se od pravdy, že jeho verze krétské hudby v produkci Guy Picciotta z punkrockové skupiny Fugazi má blízko k post rocku. Balothizer se na své přání produkčně ujal Greg Saunier od amerických noise punkerů Deerhoof a pekelný zvuk alba Cretan Smash tomu odpovídá.

Malý tichomořský stát Vanuatu tvoří 83 ostrovů. Na mapě ho najdeme na východ od Austrálie a do roku 1980, kdy získal nezávislost na Francii, se jmenoval Nové Hebridy. Vanuatu, jehož původní obyvatelé patří mezi austronéské národy, si drží světový unikát: mluví se tu 106 jazyky, což je, za předpokladu, že tu žije necelých 250 tisíc obyvatel, docela dost. A konkrétně na malém ostrově Ambrym, odkud pochází písničkář Tio Massing, se kromě úřední bislamštiny domluvíte ještě dalšími pěti dialekty.

S postupem civilizace však jejich mluvčí vymírají a těch, co hovoří Tiovým rodným jazykem daakaka, najdete už jen pár stovek. Cílem jeho debutového alba Sorousian tedy není jen představit moderně zpracované hudební tradice Vanuatu, ale také přitáhnout pozornost k nenávratně mizejícímu jazyku.