Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – únor 2020

Na festival Le Guess Who? v nizozemském Utrechtu v říjnu vystupoval tuarežský kytarista Ahmed ag Kaedy sám, několikrát se ovšem zmínil o skladbě Tenere, natočené s finskou zpěvačkou a hráčkou na citeru kantele Marjou Smolander. Absolventka Sibeliovy akademie a konzervatoře v Dánsku si s humorem říká griotka s kantele a nikoliv bezdůvodně. V malijském Bamako vystudovala konzervatoř se zaměřením na loutnu ngoni a dlouhodbě pobývala v senegalském Dakaru, takže její zájem o západoafrickou hudbu neplave po povrchu. Marja pochází z Karélie, dokonce z té samé vesnice jako slavná skupina Värttinä a její zakladatelka Sari Kaasinen byla přes deset let Marjinou hudební učitelkou. Sloučení archaické karelské tradice se západoafrickou nezní vůbec jako nahodilý pokus a jestliže se po skladbě Tenere dočkáme pokračování, je dopředu se na co těšit.

Dvojice indických elektro programátorů Gaurav Raina a Tapan Raj neztratila nic ze své výjimečnosti. Svět je zná už dlouho pod názvem Midival Punditz a patří k průkopníkům elektro tanečního asijského undergroundu. Na novém EP Nukhta se znovu spojili s radžastánským tradičním zpěvákem Kutle Khanem, který zpívá verše súfijského básníka a filosofa Baba Bulleh Shaha z 17. století. Vyznává se v nich z lásky k Všemohoucímu a radostně tančí v pocitu osvobození od poute nevědomosti.

Členství v Transglobal World Music Chart sebou nese výhody i nevýhody. Máte možnost být v centru hudebního dění, o tom žádná, každotýdenní nálož desítek alb z celého světa ale není v lidských silách naposlouchat. Takže vybíráte: podle zaměření, zálib a doporučení přátel. Nebo tipujete a objevujete. Obálka alba řecké skupiny Thrax Punks sice vaši pozornost upoutá, k poslechu tří chlapů s dudami, bubnem davul, zurnou a elektrickou kytarou se ale stejně dlouho nemáte. Přesto zkusíte dát albu šanci. Za chvíli ale musíte raději vstát a ten nářez jít ven rozchodit, jinak by vám ulétla hlava. A když se vrátíte, začnete studovat, co jste vlastně poslouchali. Prý tradiční hudbu z Thrákie, historického území dnes rozděleného mezi Bulharsko, Turecko a Řecko, akorát že prohnanou sítem řecké undergroundové punkové scény. Thrax Punks si s nervy tradicionalistů tímto způsobem pohrávají od roku 2015. Doposud jen na koncertech s pověstí klubové senzace. Debutovým albem ale zrovna překročili hranice Thrákie, tím si buďte jisti.

Některé bluesové kapely znějí jinak, protože znějí… no, zkrátka hodně jinak ve srovnání s ostatními, až se zdráháte jim říkat bluesové. U maďarského tria Terra Profonda (Hluboká půda), si také nejste úplně jistí, to kvůli akcentu na kabaretní dramatičnost a sugestivní hrubý hlas původem italského zpěváka Vincenzo Lo Buglia, u kterého ať už chcete nebo ne, vám hned naskočí Tom Waits. Trio se proti označení šamanské blues nevymezuje, za každou cenu na něm ovšem netrvá. Připusťme ale, že na tom šamanismu něco bude: nečekaný transcendentní zážitek z poslechu alba For The Sake Of The Mountains přece musí mít přece nějaké vysvětlení. Pokusme se o něj: hráč na loutnu kobzu, irské bouzouki a saxofon Krisztián Kiss vyšel z tradiční scény, kontrabasista Mátyáse Szabó z jazzové a Vincenzo sice není tak šílený, jako krajan Vinicio Capossela, lásku k drsnému americkému blues ale také neskrývá. A v jeho textech, byť často pějících chválu na Matku zemi, se to hemží hlavně opilými námořníky, zhrzenými milenci a postavami blízkými komiksovému dobrodruhovi Corto Maltesovi, kamarádovi Rasputina, Jacka Londona nebo  Butche Cassidyho a Sundance Kida. A když k tomu připočteme Vincenzův projev, kdy sebou na podiu šije jako, jako by byl úplně mimo, vychází nám z toho divadelní představení o proměně obyčejného úředníka v bluesového šamana. Nepřeháníme: Vincenzo se opravdu živí jako úředník.