Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – leden 2020

Tvrdit v lednu, že zanedlouho možná budeme poslouchat album roku, je hodně odvážné, nicméně to riskneme: už z prvních dvou představených skladeb je totiž zřejmé, že na takový titul bude anglický folkový zpěvák Sama Lee s novinkou Old Wow určitě aspirovat. Zapálený ochránce přírody k tradičním písním britských Romů přidává americké duchovní spirituály a v produkci Bernarda Butlera (Suede) opět přichází s neobyčejným zvukem, do kterého krásně zapadl hlas Elizabeth Fraser ze skupiny Cocteau Twins.

Na albu Devil´s Tale nechali kanadský kytarista Adrian Raso a rumunská dechovka Fanfare Ciocărlia hořet a po cikánsky plakat plechy i struny. Už tehdy vznikl dojem, že až se do toho Raso opře znovu sám, vrazí na taneční parkety bestie nemající s nikým slitování.

A je to tady. Album Gypsybilly King dokazuje, jak brilantně dokáže kanadský kytarový samouk přeskakovat od jazzu oblíbeného Django Reinhardta k rockabilly, italské tarantele, spaghetti westernu a k temnému countryblues. Tíhne i k francouzskému šansonu a ve skladbě Dark Waltz slyšíme hostující švýcarskou kabaretní zpěvačku a herečku Christine Zufferey.

A sluší se dodat, že za pádivou rytmikou jsou zodpovědní bubeník od Prince Michael Bland a Lee Rocker, baskytarista The Stray Cats.

V hudbě alžírské zpěvačky berberského původu Souad Massi verše a melodie vždy rezonovaly s jejím životem. Z domova musela utéct, aniž by chtěla: tlak islámských fundamentalistů zesílil natolik, že jí hrozilo přinejmenším vězení. Pařížský exil ale dokázala Souad proměnit v příležitost bez omezení zpívat o svobodě, nadějích, ženské emancipaci a hodnotách neslučitelných s jakoukoliv diktaturou.

Neselhávající arabsko-evropská profilace a potřeba zahrnout do skladeb co nejvíc vlivů, bez pohrdání popem, na předcházejících úspěšných nahrávkách Souad vždy vycházela: získala mnoho cen, stala se obdivovanou zpěvačku a skladatelku bez možnosti srovnání. Střídání arabštiny s francouzštinou souvisí s dávným snem: domluvit se se všemi lidmi.

Po vydání nového alba Oumniya  se hned ozvaly hlasy, že se jedná o její dosud nejlepší, s přihlédnutím ke skutečnosti, jak hodně se začíná podobat Leonardu Cohenovi a jeho oslavě lásky coby druhu nejvyššího božského požehnání, vyvážené ostrou kritikou alžírských poměrů a nucených manželství.

Hudební nomádství bude vždy budit polemiku: nechat se na cestách pohltit spoustou vlivů v představě čím více, tím lépe, není totiž zárukou dobrého výsledku. Často u toho víc jako osobití umělci působíte dojmem sběratelů vystavující bez ladu a skladu na odiv, co jiní třeba neznají.  A přihodíte-li zpěv ve vymyšlených jazycích a zájem o hudbu vzdálené vaší kultuře natolik, až to budí podezření, zaděláváte si na problémy s posluchačským zájmem.

Ženské duo Farafi ale k nomádské hudbě bylo zřejmě předurčeno. Londýňanka Darlini Singh Kaulse má indicko-francouzské kořeny a východoevropanka Joy Tyson žije od mládí v Kalifornii. Ke všemu se potkaly v hippies komunitě městečka Arambol, ležícího na severu indického státu Goa. Nástroje doprovázející zpěvačky nespočítáte a podobně africké a jiné dialekty. A zmínit všechny arabské, africké, jazzové, indické, rockové a další inspirace je také marnost.

Přesto si Farafi (Land of the Black Skin) vaši pozornost získají – bezprostředností, nevázaným kosmopolitismem, hravostí a nepředstíráním toto, čím nejsou. Název alba Calico Soul příznačně odvodily od surového druhu indické bavlny.