Jedinečná a nestárnoucí Cátia de França

Je jí sedmasedmdesát, ale cítí se na jednadvacet a leckoho dnes přivedla k úvaze, že být znovu teenagerem, neposlouchal by nikoho jiného než zpěvačku, skladatelku a spisovatelku ze státu Paraíba, o které se však dozvěděl teprve až s novým albem No Rastro de Catarina neboli Po stopách Cateriny, což je její rodné jméno.

Je z druhu outsiderů, kterým budete napořád držet palce a když se konečně dočkají uznání, máte snad větší radost než oni. Od 70. let představovala Cátia de França maják umělecké důstojnosti, odmítala jakékoliv ústupky a nekonvenčním experimentováním s rockem, bossa novou, blues a moderní poezií se vlastně sama vyřadila z hlavního proudu brazilské populární hudby. „Na koncertech téměř vždycky očekávali blonďatou, krásnou, žhavou a svůdnou zpěvačku, ale zůstali zklamaní, protože se dočkali mně. Černošky, indiánky, cikánky, lesbičky a čarodějky s vírou v Boha,“ zavzpomínala Cátia de França na své začátky.

Životní zásady ji vštípila matka, první černošská učitelka v Paraíba. Nebyla žádného vyznání, přesto dceru poslala studovat na evangelickou školu, kde ji ovšem přistihli, jak zpívá ďábelskou hudbu Elvise Presleyho, takže, aby situaci zachránila, koupila Cátii za poslední peníze drahé piano s tím, že u něho snad přijde na jiné hudební myšlenky. Trochu divný nápad na rodinu, kde i když nebylo na chleba, musely být knihy. Cátie pak odjela do São Paula a stala se z ní hudební režisérka divadelních představení. V roce 1979 vydala na svou dobu převratné album 20 Palavras ao redor do Sol, na kterém se podílely tehdejší brazilské hvězdy Zé Ramalho, Lulu Santos, Chico César nebo Elba Ramalho. Pěti následujícími sice potvrdila svou výjimečnost, na výsluní se ale nikdy nedostala a zapadla do zapomnění.

Internetová nabídka a You Tube s obrovským archívem napomohly tomu, že v Brazílii obrovským způsobem stoupl zájem o vinyly. Dávno zavřené lisovny se začaly znovu otevírat a nestíhaly lisovat hlavně raritní nahrávky z historie brazilské hudby. Na vrcholu se ocitl také trh se staršími deskami, které se prodávaly za velké peníze a když si lidé z labelu Três Selos všimli, že za debut Cátie de França nabízejí sběratelé stovky dolarů, zpěvačku požádali o svolení znovu ho vydat. Po dvou tisících kusech se doslova zaprášilo a tak přišla logická nabídka natočit po letech nové album.

Prakticky naživo ho vitální zpěvačka a kytaristka s převážně ženskou kapelou nahrála v Paraíba a na prvním velkém koncertu v São Paulu prohlásila: „Povstala jsem z popela zapomnění jako Fénix a možná znepokojila své nepřátele.“

Album dokládá, že jedinečný nadžánrový styl Cátie de França protknutý poezií nezestárnul a mladí hudebníci a producenti zpěvačku navíc vystřelili do moderních nebeských výšin.

Neznat dosud Cátie de França není žádná hanba, poznat ji ale znamená zapamatovat si ji nadosmrti.