Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – listopad 2025

Pokud se vydáte na cestu aktivistického feminismu, těžko se můžete skrývat ve stínu mužů, byť se jedná o slavné a k tématu smířlivé hvězdy jako Omar Sosa nebo Chuco Valdés. Proto se jejich dlouholeté jejich sboristky Eliene Castillo a Martha “Martica” Galarraga rozhodly mluvit sami za sebe coby Las Panteras a do debutového alba Hasta Cuándo vložit kubánskou manifestační ódu na ženy, naději a život. Latinský afro-feminismus prosazují jako nezadatelný fakt a stejně tak právo svobodně milovat, plakat a bouřit se. Prostě být dvěma mocnými ženami.

Další zajímavý vklad do debaty o současném španělském alternativním popu od zpěváka, hudebníka a producenta Syda dePalmy z Grenady. Z chystaného alba Paris představil skladbu vuela, y sus pupilas se dilatan neboli Leťte a vaše zorničky se rozšíří. Do nervní úpěnlivosti ji hlasem táhne flamenkový zpěvák Niño de Elche a přihlášení k soundtracku z filmu El Pico z roku 1983, jednoho z vrcholů španělské filmové vlny quinqui. Ta po smrti diktátora Franca a nástupu k demokracii v zemi odvážně otevřela dosud zapovězená témata života mládeže na okraji společnosti spojená s drogami, sexem a svobodou. Ve skladbě, i albu se zrcadlí ozvěny andaluského rocku, free jazzu a psychedelie dokonale zapadající do současného post rockového a elektronického světa Syda dePalmy.

Autor pořadu stojí před velkou překážkou. V krátkosti hodlá představit dva hudební obry. Problém je v tom, že turecký perkusista Burhan Öçal a americký jazzový baskytarista Jamaaladeen Tacuma mají za sebou tak rozsáhlou, a ke všemu neuvěřitelně nadžánrovou kariéru, že vlastně neví, kde by začal. S vědomím, že ne úplně každému posluchači tohoto pořadu jejich jména něco říkají, což je pochopitelné, protože by se museli dobře orientovat v tradiční hudbě z Thrakie, Turecka a severní Afriky, freejazu, klasice nebo projektech na hranici experimentu. Jinými slovy v hudbě, kterou v běžných žebříčcích nenajdete. Oba mistrovští a vyhledávaní muzikanti se znovu sešli, aby se s albem Trakya Funk vrátili sedmadvacet let nazpět, kdy šokovali svět fusion nahrávkou Groove Alla Turca. A do jaké míry se od té doby oba změnili, dokládá znovu použitá skladba Kismet. Ačkoliv oběma bude příští rok sedmdesát, dokážou dnes rozpoutat snad ještě ohromnější rytmické zemětřesení než kdysi.

Světoznámý mistr perkusí, a především génius na buben darbouka Burhan Öçal dostával posluchače do extáze s vlastním souborem Istanbul Oriental Ensemble, léta stál ale také po boku Joe Zawinula nebo Stinga. S ukrajinským klasickým klavíristou zase nechal ustrnout koncertní sály při napumpování Bachových nebo Beethovenových skladeb ostrými tureckými rytmy. Jamaaladeen Tacuma začal v kapele jazzové legendy Ornette Colemana, od freejazu ale postupně přešel k avantgardnímu funky a je považovaný za jednoho z nejlepších baskytaristů na světě. Tolik ve zkratce k tvůrcům alba Trakya Funk, na kterém je doprovází kapela špičkových, převážně romských muzikantů z Turecka.

Pokud se dozvíte, že se ve vašem okolí hraje maloya, za hudebním symbolem ostrova Réunion se vydejte bez zaváhání. Zapomeňte ale na to, že byste během koncertu seděli na židli. Ta rytmická smršť by vám ji stejně podtrhla. Maloya se vlastně ani zvolna hrát nedá, stále totiž ztělesňuje formu vzpoury. Zatímco v 18. století proti otroctví, dnes se v ní ozývá odpor vůči bezpráví, politikům, ničitelům přírody a prohlášení doby, zahrnující spoustu nepříjemných otázek. Jak jinak, šílenství světa nezůstal ušetřený ani ostrov v Indickém oceánu pod správou Francie. Z toho důvodu původní zpěvy za doprovodu bubnů a chrastítka kayamb postupně zdrsněly a přijaly elektroniku, experimentální pop nebo rock. Což je příklad skupiny Saodaj a jejího nového alba Lodèr la vi (Vůně života). Název přitom nesouvisí s pocitem rajské zahrady, má být vzpomínkou na předčasně zemřelého kamaráda.

Zakladatelé skupiny, zpěváci a perkusisté Marie Lanfroy a Jonathan Itéma, verzi své malyoe říkají nomádská, čemuž se nedivíme. Od samého začátku přece nasávala vlivy z Afriky, Madagaskaru, Francie nebo Indie, dostávající se na ostrov s otroky nebo dělníky. S příchodem cellistky Mélanie Badal a rockového kytaristy Blaise Cadeneta se žánrové hranice ovšem daleko víc rozšířily, i když poznávací znamení, polyfonní zpěvy a přívaly rytmů, zůstávají pro Saodaj charakteristické. Aniž by se šestice vzdala pocitu zoufalství, pomáhá ji prý taková nomádská maloya čelit brutalitě světa, což ale neznamená, že by v něm pořád nebylo místo na lásku vonící po životě.