Daniel Kahn & DakhaBrakha: Ne válkám

Nad podiem skupina DakhaBrakha často vyvěšuje nápis Rusko je teroristický stát. Je to radikální vyjádření, jak mluvit o válce drasticky sužující její zemi, aniž by ji explicitně zmiňovala. Hned po začátku DakhaBrakha proměnili koncerty v platformu, jak o ruské agresi mluvit se světem skrze hudbu, protože to pro ně byla nejpřímější cesta k srdcím posluchačů a lidí stojících na straně Ukrajiny. A z toho důvodu se vracejí i k nám, konkrétně 30. dubna do pražské Archy.

Ze svého etnochaosu, jak své hudbě tři zpěvačky s vysokými kožešinovými čepicemi a jejich kolega připomínající kozáka říkají i přes tragické okolnosti neslevili. Na novém albu Ptakh se ale DakhaBrakha možná víc, než kdy předtím daří nás bolestně dojímavými skladbami nutit přemýšlet o tom, kam svět spěje. Vrcholem je určitě skladba Plyve Choven věnovaná obráncům Ukrajiny, kteří se už nikdy nevrátí domů.

Název skupiny DakhaBrakha z ukrajinštiny překládáme jako dávat a brát a možná poprvé co ji od roku 2004, kdy se kvartet dal na půdě kyjevské avantgardní divadelní scény dohromady, sledujeme, v tom prostém pojmenování slyšíme daleko niternější konotace. Možná nás k tomu vede i poezie světově proslulého ukrajinského básníka Serhiya Zhadana, kterou DakhaBrakha na novém albu Ptakh ve stejnojmenné skladbě zhudebnili. Zpívá se v ní o ptáčkovi kroužícím nad jejich neštěstím a svobodou, a když odletí, volají ho zpět, protože tohle je přece jejich země a oni v ní chtějí nadále žít.

Debatovat o válce v Gaze a o tom, co jí předcházelo, znamená vystavit se svému svědomí. Hranice mezi zaťatou pěstí a pláčem se přitom stírají. Nikdo si přece nepředstavoval, že spravedlnost bude spojena s takovým násilím a kolektivní vinou. Když loni na podzim vyšlo kompilační album LIDER MIT PALESTINE: Nové jidiš písně smutku, hněvu a lásky, podporující Palestince v Gaze a v otevřeně politických písních odsuzující krutou válku, spoustu lidí to nahněvalo, hlavně těch s klapkami na očích. Židovská jidiš umělecká komunita na něm podle jedné z producentek Isabel Frey totiž otevřela prostor pro uznání bolesti druhých a jejího vztahu ke vnímání vlastního traumatu. Volba jidiš navždy spojeného s holokaustem, který židovský jazyk téměř vymazal ze světa, byla pro zpěváky zásadní, jedině v jazyku spojeném s historickou genocidou prý mohli vyjádřit solidaritu, otevřít svá srdce a jako newyorská jidiš zpěvačka Esther Gottesman zpívat verše „jejich hlad není naším chlebem a jejich smrt žádné mrtvé nevzkřísí“. Jednou z nejsilnějších písní na album přispěl v Berlíně léta usazený kanadský zpěvák a klezmerový hudebník Daniel Kahn, kterého vám asi nemusíme představovat. Svým radikálním židovským punkovým kabaretem na samé hranici korektnosti dokázal posluchače bujaře roztančit nebo jim s ním nechal zmrznout úsměv na rtech. Daniel Kahn vždy odmítal války, násilí, rasismus, antisemitismu a vše odporující humanismu. Skladbu Godbrother zařadil i na nové album Umru (Neklid). Osobně v ní prý zúčtoval s přítelem z mládí, který se odstěhoval z Michiganu, aby se v Izraeli stal vojenským mluvčím a osadníkem na Západním břehu. „Prý je to píseň o studené válce v židovské rodině, řekli mně,“ vysvětlil Daniel Kahn, proč zpívá verše: „Cestoval jsi daleko do pouště, přijal nové jméno, novou zemi a se zbraní v ruce kradeš Judeu.“

Album Umru nazpíval Daniel Kahn jako obvykle v jazyku jidiš, do kterého přeložil texty převzatých skladeb od Bonieho „Prince“ Billyho, Toma Waitse nebo Ewana MacColla. A natočil ho v akustickém triu s houslistou Jake Shulmanem-Menem a klarinetistou Christianem Dawidem s potřebou oslavovat svobodu, podrývat umělé hranice, strhávat vlajky a lamentovat na útlakem.

Sbírka coverů, tradičních a vlastních skladeb má být podle Daniela Kahna manifestem „radikální jidiš autonomie“ nadnárodně se stavějící proti fašismu a násilí. Tomu prý odpovídá také přes sto let stará píseň Hard Times od Stephena Fostera, přezdívaného otec americké písně.