Amazing Grace: Manželství slov a melodie uzavřené v nebi

Zprvu náboženská báseň o úžasné boží milosti a pokoji duše povznesené ze zoufalství ke spáse zazněla poprvé v roce 1773 během Novoročního kázání v kostele města Olney v britském hrabství Buckinghamshire. Jmenovala Faith’s Review and Expectation a ve Spojených státech se zprvu zpívala na různé melodie. Od roku 1835 na árii New Britain od neznámého autora ale už pod názvem Amazing Grace (Úžasná milost).

Jde o píseň mnoha paradoxů a nebýt toho, jak tvrdí hudební historik Steve Turner, že „manželství slov a melodie bylo podle všeho uzavřeno v nebi“ nikdy by se zřejmě nestala „nejmilovanější písní Ameriky“, kde si ji od roku 1800 zpívali otroci i jejich páni a v 60. letech minulého století také černošští aktivisté hnutí za občanská práva. Už s prvními tóny tušíte, že se buď koná mše nebo pohřeb, a když ho skotští dudáci zakončí Amazing Grace, lidé všech vyznání, ras a postavení se hroutí v slzách a mnozí v doufání, že „jednou zemřou s tou písní na rtech“. Za svou ji přijaly královna gospelu Mahalia Jackson i soulová bohyně Aretha Franklin a nazpívali Elvis Presley nebo Joan Baez, nicméně do popkultury píseň svou majestátní a cappella verzí v roce 1970 uvedla písničkářka Judy Collins. Od té doby patří do kostela i do hitparád a není snad dne, aby ji někdo na světě nezazpíval. Její nesmírná popularita je podle Jona Bickleyho pak s největší pravděpodobností klíčem k nezatracení autora textu.  

Amazing Grace není písní o zvonu znějícímu z hor, jak u nás zpíval Karel Gott nebo protiválečný song od Jana Nedvěda, i když na Boha v Jennifer Lady řeč dojde, a nemá nic společného ani s bílými vánocemi, přestože zrovna Lucie Bílá na to ve skladbě Slyš chór možná kápla nejvíc: děkuje v ní totiž Bohu za to, že má rád hříšníky. A tím byl John Newton rozhodně: než totiž prozřel a stal se protestantským knězem, plavil se na otrokářských lodích, na otroctví vydělával a své bližní ke všemu odrazoval od víry. Báseň Amazing Grace napsal v úžasu, co pro něho, napraveného těžkého hříšníka Bůh udělal a na náhrobek si nechal vytesat slova o zázraku, že se dostal do nebe. Alespoň v to tedy doufal a jak to dopadlo, nemůžeme s určitostí vědět, každopádně o důvodech, proč k takovému přesvědčení ještě před smrtí v roce 1807 John Newton dospěl, víme dost; navíc přímo od něho. 

Po vysvěcení v roce 1764 se ve svých traktátech, pamětech a kázáních za své otrokářské období kál a omlouval. Nejprve si prý krutost obchodu s lidmi, na kterém neviděl nic špatného, neuvědomoval, později potřeboval peníze, aby se mohl oženit se svou láskou Mary „Polly“ Cartlett, a tak ve funkci kapitána pokračoval. Trvalo však dlouhých třicet let, než prošel konverzí ke křesťanství, stal se přesvědčeným abolicionistou a přispěl k zákazu otroctví ve Velké Británii.

Protože loni se připomínalo 250. výročí napsání textu a příští rok uplyne tři sta let od narození jeho autora, vedení muzea v Olney požádalo folkaře Jona Bickleyho o projekt oslavující Amazing Grace. Tomu neuniklo, že Newtonovo jméno u písně figuruje pokud možno co nejméně, vyhnout se mu ovšem nemohl, a tak požádal o spolupráci dva britské černošské folkaře: Angeline Morrison a Cohena Braithwaite-Kilcoyna. Nejprve vytvořili podcastovou sérii a nakonec album Grace Will Lead Me Home. Obsahuje autorské skladby zabývající se Newtonovým životem a otrokářstvím, jeho zhudebněné dopisy a mezi těmi převzatými určitě zaujme dnes už proslulá a často přebíraná píseň The President Sang Amazing Grace od písničkářky Zoe Mulford popisující hluboce dojímavý zpěv presidenta Baracka Obamy na smutečním obřadu za devět černošských věřících zastřelených v roce 2015 v Charlestonu rasistou.