Pavlína Džurbanová: Příběh jedné z posledních Romek, které přežily holokaust

Rozhovor s Pavlínou Džurbanovou vznikl pro vzdělávací účely neboť byla jako tlumočnice přítomna setkání se zástupci německého spolku Maximilian-Kolbe-Werk z Freiburku v Německu, kteří ji vícekrát navštívili a vyjádřili svou podporu a omluvu za hrůzy způsobené nacistickým Německem.

Pavlína byla velmi milá, kultivovaná, skromná dáma. Její osudy v Praze doplňovaly mozaiku příběhů Romů ze Slovenska – rodina bydlela nejprve u příbuzných v Karlíně, poté ve vlastním bytě na Smíchově a posléze se v 90. letech přestěhovala do panelového domu na Praze 4, ve kterém nás přijala. Rodinné fotografie zdobily většinu tamních stěn.

I přes tragický počátek svého života se dokázala úspěšně prosadit a najít si práci. Velmi spokojená byla s kolektivem v posledním zaměstnání – uplatnila se v laboratoři v nemocnici. Ačkoliv prý měla jen základní vzdělání, nadřízení si všimli její přesnosti a spolehlivosti. A v neposlední řadě je nutno zmínit její největší hrdost – vychovala čtyři děti, poskytla jim zázemí a vzdělání.

Čtěte také

Řekli nám, že jedeme za lepším životem, vzpomíná Pavlína Džurbanová na odsud do koncentračního tábora Dubnice

Pavlína Džurbanová, roz. Grundzová se narodila v červnu 1940 v Nižné Jablonce, na východním Slovensku a byla prostřední ze tří dětí. Otec pracoval jako cestář a příležitostný muzikant, po válce i jako kovář. Maminka Alžběta byla v domácnosti. Celá rodina žila před 2. světovou válkou poklidně ve vlastním domě. V prvních letech 2. světové války se pomalu situace rodiny zhoršovala, tragicky se ale vystupňovala v souvislosti s potlačováním Slovenského národního povstání. Maminka byla při vojenských událostech zraněna – granát jí poranil ruku. Poté byla celá rodina i s ostatními romskými obyvateli odvezena autobusy na nádraží a odtud vlakem do tzv. zajišťovacího tábora pro Romy v Dubnici nad Váhem. Zde byli rozděleni – ženy a děti zvlášť a muži zvlášť. Až do tragických událostí spojených s hromadnou popravou vězňů se Pavlína s otcem již neviděla, ten pracoval zřejmě s ostatními muži ve zbrojovce. Dědeček se v táboře stal ošetřovatelem. V zimě 1944 těžce onemocněla nejmladší sestra tyfem. Matka, která byla v osmém měsíci těhotenství, a dědeček v táboře tragicky zahynuli. Společně s dalšími internovanými byli zastřeleni při masové popravě nemocných vězňů dne 23. 2. 1945.

Se zbytkem rodiny se po opuštění tábora vojáky z obavy o svůj osud nejprve první noc svobody schovávala v lesích. Vzhledem k tomu, že území středního Slovenska již bylo osvobozeno, podařilo se jim dostat se vlakem zpět do jejich vesnice. Vezli s sebou i těžce nemocnou dvouletou sestru, která v táboře onemocněla tyfem. Svůj dům již nenalezli a to, co zbylo z hospodářství, bylo vykradeno. Koně při vypalování jejich domu buď odvedli, nebo postříleli. Starosta jim tehdy pomohl a poskytl bydlení v nájemním domku. Pavlína poté pomáhala otci. Pracovala v zemědělství nebo mu byla k ruce i s kovářskou prací.

V 17 letech jí otec našel ženicha, syna spřátelené rodiny. Manžel byl povolán na základní vojenskou službu do Prahy, ve které se mu zalíbilo. Pracoval zde v tzv. přidružené výrobě. Paní Pavlína mezitím žila s dětmi na Slovensku, kde svépomocí stavěli dům. Koncem 60. let rodina nakonec opustila Slovensko a natrvalo se přestěhovala do Prahy. Pavlína zprvu pracovala u Okresního podniku bytového hospodářství, poté dlouho v polotovarech na Smíchově, před důchodem byla zaměstnána v laboratoři ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Manžel zemřel po dlouhé těžké nemoci v 55 letech. Paní Pavlína sama vychovala čtyři děti. Aby je zabezpečila, brala si k práci ještě úklidy po domech.

V roce 1995 vstoupila do Českého svazu bojovníků za svobodu. V letech 2000-2005 obdržela tzv. odškodnění z Česko-německého fondu budoucnosti a zapojila se do projektu ve prospěch romských přeživších nacismu u obecně prospěšné společnosti Živá paměť. Její portrét lze najít v putovní výstavě o osudech Romů a Sintů za 2. světové války.