Ředitel Radioservisu: Jan Petránek byl neobyčejný vypravěč, jeho kniha je bestseller

Působil například v Hudebním divadle v Karlíně nebo jako učitel. Od konce 90. let pracoval v nakladatelské branži a v roce 2001 stanul v čele vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu.

Chodit „do houslí“ je často synonymem dětského trápení. O vás to ale neplatilo.

„Myslím, že ze začátku ano, protože kluci se mi posmívali, když jsem nosil housle a oni si chodili hrát na rybník hokej. To příjemné nebylo, ale zájem rostl a hudba se mi líbila čím dál víc, takže jsem tomu úplně propadnul.“

Vzpomínám si na Zálety, které hostily Jaroslava Svěceného, a já tehdy nestačila žasnout, když mluvil o historii houslařství. Kdybyste měl vybrat nějaké houslařské téma, které máte nejraději, o čem byste posluchačům vyprávěl?

„Asi bychom se bavili o těch nejkrásnějších a nejlepších houslích, které na světě jsou. A samozřejmě s Jardou se znám, byli jsme spolu na vojně, je to můj kamarád.“

Zahrajete si dneska ještě pro radost?

„Řekl bych, že skoro vůbec ne, jenom občas.“

Za svůj projekt hudebního vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu jste dostal v roce 2004 cenu ředitele úseku programu. Mám tu poznámku „Divoká 90. léta“, je to na místě?

„Já si myslím, že ano, myslím, že 90. léta byla divoká ve všem a to znamená i ve vydavatelské a nakladatelské branži, protože si musíme uvědomit, že ti hlavní vydavatelé a nakladatelé byli ve státních rukách a privatizovalo se a byl o to velký zájem.“

O práci v archivu každý říká, že je to práce svým způsobem dobrodružná. Co pro vás byl ten nejšťavnatější kousek?

„Zajímavá otázka. Napadá mě, že asi nejzajímavějším kouskem byl Zdeněk Petr – Kristýnka. Originál rukopis autora, který jsme náhodou našli.“

O jakou část toho, co jste v 90. letech dávali do pořádku, mají dnes posluchači největší zájem?

„Já myslím, že to se úplně netýká posluchačů, ale profesionálů. To znamená, že jde o orchestry, komorní soubory, které vyhledávají určité tituly a autory a můžou si je zahrát a dát do repertoáru. To je na tom to nejzajímavější. Potom teprve v té následné fázi ti posluchači mohou ty věci slyšet.“

Radim Kolek natáčí zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Potěšilo mě, když jsem si přečetla, že bestsellerem podzimu byla kniha Jana Petránka Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi. On byl výjimečným novinářem, rozhlasákem. To byla jeho poslední kniha a tak tak to dopadlo, že se stačila vydat, než odešel.

„Knihu dával dohromady Milan Pokorný, který s námi na knižní edici spolupracuje a byl to jeho velký kamarád, takže myslím, že kniha dopadla velmi dobře a bylo to vidět i na zájmu čtenářů, ke konci roku jsme prodali 7000 exemplářů a to myslím, že je na knihu velký úspěch. Jan Petránek je neobyčejný vypravěč, takže i jeho předchozí knihy se prodávaly velice dobře a jeho jazyk je naprosto úžasný.“

Jaká je vaše nejsilnější osobní vzpomínka na Jana Petránka?

„První rozhovor. Ne do vysílání, ale první setkání a vzpomínky na rok 1968. Bylo to v budově rozhlasu.“

V produkci Radioservisu jednoznačně převažuje mluvené slovo a právě o audioknihách bych ráda mluvila. Půl století s Cimrmanem, to je kultovní věc. Měla jsem čest mluvit s Miloněm Čepelkou v Záletech a připomněli jsme si, že kdyby nebylo Československého rozhlasu, možná bychom ani českého génia neznali.

„To je pravda, myslím, že narážíte na Vinárnu U pavouka.“

Který citát z jejich díla máte nejraději?

„Já osobně mám nejraději Záskok. Ale moje první setkání s Cimrmanem byla Vražda v salónním kupé, takže hlášky z této hry mi zůstaly v paměti nejvíc. Cimrmanem jsem přímo žil.“

Pojďme k vašim koníčkům – muzika je jasná, co dalšího?

„Toho času moc nezbývá. Je pravda, že moje práce je i mým koníčkem a musím říct, že mě to velice baví a štěstí člověka vyplývá z toho, co dělá a jestli ho to baví. Pokud člověk najde činnost, která ho baví a naplňuje a zároveň ji může dělat jako svoji práci a živobytí, tak to je velmi dobře.“

Na stránkách Českého rozhlasu jsem u vašeho profilu našla motto Kolik třešní, tolik višní. Mám si to přeložit tak, že máte rád režiséra Lubomíra Lipského?

„Určitě a zase bych řekl, že to obloukem souvisí s tím, o čem jsme mluvili. V těch rolích se Cimrmani nezapřou.“

Na závěr štafeta otázek. Minule tu byla hlasatelka Marie Tomsová a tady je její otázka pro vás. „Který titul byste nám doporučil, kterého si ceníte nejvíc, který je nejzajímavější pro vás a tím pádem by mohl být zajímavý i pro posluchače Českého rozhlasu?“

„Jeden titul mě opravdu zaujal a to je možná slabé slovo. Je to titul Lidský faktor s Jiřím Adamírou a Hanou Maciuchovou a je to skutečně velmi zajímavý detektivní špionážní román. To bych řekl, že je úplný vrchol poslední tvorby.“