Řidič kamionu přestával vidět a hroutil se mu svět. Dnes je masérem a je tomu rád

Slepá ulice

Nikdy nevíme, co bude za rok nebo za dva. Anebo za pár dnů. Přesvědčil se o tom pan Daniel Soška z Opavy. Byl řidičem kamionu a najednou zjistil, že přestává vidět.

Musíme si pomáhat. Tak jsme nazvali tento týden ve vysílání Českého rozhlasu Ostrava. V reportážích se zaměříme na to, jak potřebné a nutné je navzájem si pomáhat.

Pan Daniel Soška za volantem kamionu strávil velkou část života. Pak ho ale zradily oči. Přestal vidět a myslel si, že pro něj skončilo úplně všechno. Měl ale velké štěstí, změnil profesi a dnes na smutné chvíle už jenom vzpomíná.

„Začal jsem špatně vidět espézetky, pak i značky, barvy. Šel jsem na vyšetření a tam mi zjistili, že mám degeneraci sítnic obou očí, takzvanou praktickou slepotu. To mi bylo třicet,“ popisuje.

Měl spoustu snů a plánů, ale ty se rozplynuly jeden po druhém. Dnes už vidí jenom šmouhy, rozmazané věci a v šeru je venku úplně bezradný. Bez bílé hole to nejde. „Chtěl jsem se tehdy v řízení zdokonalovat, jít na autobus, ale to už jsem nezvládl, bohužel,“ dodává.

Masérský svět

Měl ale tehdy štěstí už na úřadu práce. Úřednici napadlo, že urostlý chlap by mohl třeba masírovat. „A hned mi doporučila právě tady z charity vedoucího tohoto střediska pana Veverku, že se spolu sejdeme. Měl jsem domluvený kurz v Praze a Pavel Veverka říkal, že pokud udělám kurz, tak že mám tady místo zajištěné,“ vzpomíná.

Na vlastních zádech cítím pevnou ruku kamioňáka a zároveň zkušenou dlaň maséra, který dobře ví, kam a jak silně zatlačit. Je vděčný charitě a mnoha dalším lidem, kteří ho nenechali před lety jen tak sedět doma. Už má svůj masérský svět a má ho rád. „A je fajn, když k vám chodí stálí klienti, promluvíte o všem možném... Ale co se dovíte tady na masérně, tak to tady taky musí zůstat,“ usmívá se.

A všem, se kterými se osud nemazlil, vzkazuje, ať nejsou zavření doma se svým smutkem. Pomocných rukou je podle něj všude kolem pořád ještě dost.