Sarah Jarosz: Ztišená vděčnost zabalená do melancholie

Zpěvačka, banjistka a mandolínistka proslula hlavně písněmi se ztlumenými vášněmi a pokud jste hledali cestu průsmykem osobitého songwriterství, progresivního bluegrassu a folku, zdála se být Sarah jasná volba. Získala cenu Grammy a několik nominací za hráčské umění a dobře si ji pamatujeme z hvězdného tria I'm With Her, s nímž se Sarou Watkins a Aoife O’Donovan nadchly všechny příznivce akustické americany.

Čtěte také

Hudba ze zapadlých vesnic: Jak se Američanky držely za ruce

S předcházejícími alby Sarah pomáhali Béla Fleck, Punch Brothers nebo Jerry Douglas a produkčně se o ní staral její objevitel Gary Paczosa. Do americany, lépe řečeno do neo bluegrassu, propašovala naprosto uhrančivé covery Joanny Newsom, Radiohead a Dylana. I když nemusela, přece se tehdy rozhodla studovat konzervatoř, s předměty jako moderní americká poezie a freejazzová kompozice, čímž Paczosu prý dost rozladila, obával se totiž, že škola její přirozený talent zadusí. Zbytečně: Sarah  se jen posunula na další songwriterskou úroveň a když se říkalo, že na čtvrtém albu Undercurrent poprvé vyložila velmi osobní autorské karty, u novinky World On The Ground nás zaskočila rockovějším zvukem, změnou producenta a přemítáním o mládí v rodném texaském městě Wimberley, k čemuž dosud prý nenašla odvahu.

Ztišenou vděčnost zabalenou do melancholie pocítila ovšem v New Yorku, kde dnes žije a vypravěčku příběhů v ní probudila o dvě generace starší producentská legenda a vyhledávaný muzikant John Leventhal. Tykající si s Johnny Cashem, s jehož dcerou Rosanee se oženil, a stejně tak s Emmylou Harris, Willie Nelsonem, Dolly Parton a dalšími hvězdami americké hudby.

„Vzdálenost někdy pomůže najít novou perspektivu k analýze toho, co si o sobě a mládí myslíte,“ uvedla Sarah. Zatímco skladba Maggie vyplynula z náhodného setkání se spolužákem snícím o útěku z rodného města, protože jinde se žije lépe a přešla do intimní úvahy o smyslnosti takového rozhodnutí, Johnny je o smutném návratu. „Kluk co vyrostl v muže, se vydal do světa, aby se nakonec stejně bez iluzí vrátil domů,“ zpívá Sarah a v podobném duchu se odvíjí také skladba I Be Be Gone. Ani u té se moc nezasmějeme, do hlubin bezmocnosti nás ovšem nevtahuje, Sarah v ní jen kárá a doufá zároveň: „Nikdy jsi mě neřekl, co jsi měl na srdci, ale teď už je příliš pozdě, takže snad v příštím životě, jestli se znovu potkáme.“ 

Síla alba spočívá v neodolatelných melodiích, možná nejzářivějších, s jakými se Sarah dosud vytasila a samozřejmě v přesvědčivosti jejího vyprávění. A co si z něho vzít? Nejspíš radu, že pokud přemýšlíme, neměli bychom hned propadat panice a rozbrečet se, když se na nás svět zamračí. Vždycky je totiž čas na to křičet a bojovat proti tomu.