Americana: americká roots music bez hranic

Larkin Poe
Larkin Poe

Americana. Zastřešující termín pro hudbu, kterou přesně dokáže popsat málokdo. Máte-li jiný názor, pokuste se najít styčný bod pro skupiny Okinawa Americana, Bad Flamingo, Larkin Poe nebo australského bluesrockera Karla S. Williamse. Hodně štěstí!

V 90. letech definovali americanu lidé z amerických rádií.  „Je to velmi široký, skoro až vágní, matoucí pojem, který především pomáhá nahrávacím společnostem prodávat hudbu,“ tvrdí Will Wadsworth, leader americké skupiny The Eagle Rock Gospel Singers.

Autoři termínu mysleli hlavně na outsidery mimo Nashville, co vycházeli z bělošských kořenů americké country, folku nebo bluegrassu. Nepočítali ovšem s vývojem, výstižně popsaným Robertem Plantem po natočení alb s Alison Krauss a Patty Griffin: „Neexistují žádné hranice, pokud jde o to, kam může americana směřovat.“  O slovo se totiž brzy přihlásili také zástupci černošského gospelu, blues,  zydeco, old-time music z Appalačských hor a pravá pohroma nastala s nástupem country punkáčů, elektroniků a rapujících vetřelců z hip hopové scény. „Americana musí zahrnovat také menšiny, ženy a hlasatele radikálních názorů,“ upozornila ke všemu nedávno portorikánská songwriterka Alynda Lee Segarra ze skupiny Hurry for Riff Raff, s ohledem na fakt, že komerční americana, symbolizovaná cenami Grammy, s černošskou a menšinovou hudbou skoro nepočítá. Tak jako vždycky, když se peníze ocitnou až na prvním místě. Naštěstí existuje alternativa, řekněme americana underground, a na extrémně zajímavé kapely dnes narazíte po celém světě. Z klidu vás třeba okamžitě vyruší Karl S Williams, údajně australská odpověď na Jacka Whitea.

Tradiční hudba minyo z japonského ostrova Okinawa a Delta blues. Kytara a třístrunná loutna sanshin ze 17. století. Americká angličtina a okinawský jazyk učinaaguči. Drobná Merry z městečka Yomitanu v kimonu a vlasatý countryrocker David Ralston z Indiany. Dohromady Okinawa Americana.

Seznamte se s členkami americké skupiny Bad Flamingo: Ta nalevo co zpívá a hraje na kytaru a Ta napravo co zpívá a hraje na banjo. Přesně v duchu rčení Oscara Wildeho: „Dej člověku masku a on ti řekne pravdu.“ Víc o tajemném ženském duu v maskách Zorra mstitele nevíme. S temnou americanou a rockem podkresleným elektronikou a výraznou westernovou stylizací jim ale snaha o inkognito asi dlouho nevydrží.

Sestry Rebecca a Megan Lovellovy tváře neskrývají, ani lásku k nejstarší americké bluesové a gospelové tradici odehrané na způsob Posledního „rockového soudu", kdy stěží uvěřit tomu, že by počítaly s nebem, protože elektrickou kytaru a lap steel kytaru jim nepochybně naladili v pekle. A ještě jedna věc: říká se, že jediným způsob jak projít dveřmi předsudků, je rozbít je. U sotva třicetiletých sester se pak doslova bavíme o jejich prokopnutí, to když do bluesrocku vsazují také elektroniku a výrazné popové melodie. Jejich patronem se stal Elvis Costello a producent T Bone Burnett je neváhal přizvat k dylanovskému Lost on the River: The New Basement Tapes.

Vyrostly na americkém Jihu, obdivují jižanskou gotiku, Delta blues, rock, old-time music, gospel, bluegrass, hip hop a pokud vám název dvojice něco evokuje, nemýlíte se. Jejich praděda Larkin Poe byl bratrancem amerického básníka, prozaika a génia hrůzy Edgara Allana Poea, od něhož sestry pobraly inspiraci k názvu posledního alba Venom & Faith.

Od roku 2005 prosluly nevšedními verzemi převzatých rockových skladeb nebo bluesových trvalek, kdežto Venon & Faith už je až na několik výjimek čistě autorské. Potvrdily s ním své postavení na americké bluesové scéně, kde jsou považovány za opravdové hvězdy. A co to znamená, že Larkin Poe připomínají ohňostroj nachystaný vybuchnout před publikem, poznáme 25. března v pražském Paláci Akropolis při jejich české koncertní premiéře.

Spustit audio

Související