Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – březen 2019

Lula Wiles
Lula Wiles

Pořad Hudba ze zapadlých vesnic vám každý měsíc přináší novinky ze scény world music a folku. V březnovém vydání uslyšíte americkou country-folkovou skupinu Lula Wiles, malijského hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho, mezinárodní sestavu Alegrià e Libertà nebo súdánského rapera Emmanuela Jala.

Se vším všudy tragický příběh súdánské hudby se odehrává na pozadí jednoho z nejkrvavějších válečných konfliktů lidstva ústícího do humanitární katastrofy apokalyptických rozměrů s miliony mrtvých a dalšími miliony lidí na útěku. Všechna myslitelná válečná pravidla šla v Súdánu během občanských a etnických válek, provázejících moderní dějiny země prakticky od samého začátku, šla stranou.

„Zabíjel jsem lidi od osmi let, pil vlastní moč, přemýšlel o sebevraždě, ukrýval se před napalmovými nálety, a když se mě někdo zeptá na dětství, mám pro něho jedinou odpověď: nevím co to je,“ popisoval své působení v jihosúdánské povstalecké armádě dětský voják Emmanuel Jal; jeden z tisíců zmanipulovaných a zdrogovaných dětí uvrhnutých do první linie, protože neměly pud sebezáchovy a smrti nerozuměly.

Z války utekl a patří k tzv. Lost Boys of Sudan, tisícům dětí, vydávající se na strastiplnou cestu, kterou značná část nepřežila, do utečeneckých táborů v Etiopii.  Tam se Emmanuela ujala britská humanitární pracovnice Emma McCune. Vrátila ho do života a přivedla k hudbě.

Dnes v Kanadě žijící mírový velvyslanec OSN patří k uznávaným raperům a nedávno se sestrou Nyaruach, žijící nadále v keňském uprchlickém táboře Kakuma, vydali album Naath (Člověk, nejvyšší lidská bytost). Ve skladbě Ti Chuong zpívají o tom, že bychom v sobě neměli dusit, co nás trápí.

Ideu alba mezinárodní sestava zanesla do názvu Alegrià e Libertà: Radost a svoboda. Hudebně se obě strany za přispění skvělého belgického akordeonisty Didiera Laloye navzájem vybuzují: Italové – uctívaná zpěvačka Lucilla Galeazzi s hráčem na tamburínu Carlem Rizzo – s lidovými písněmi passionaria a neapolským tancem tarantella a Španělky z Galicie – ženský sbor Ialma – živelným stylem muñeira, národním symbolem radosti.

Lásku a životabudičství  v textech dost často protínají reflexe aktuálních témat dnešní nelehké doby, vystižených ve slavné, původně protiválečné písni Bella Ciao. K tomu se váže příběh: když do Belgie před trestem vězení předloni uprchl raper Josep Miquel Arenas z Malorky, známý jako Valtònyc, hudebníci z alba se rozhodli ho podpořit a natočili s ním videoverzi Bella Ciao. Raper podle kritizovaného a kontroverzního zákona vyfasoval ve Španělsku tříleté vězení za podporu terorismu a urážku monarchie, což následně belgický soud, na který se Valtònyc obrátil, smetl ze stolu s vyjádřením, že nejde o zločin ani podporu terorismu a dal za pravdu těm, co za odsouzením vidí tvrdý útok na svobodu projevu, jeden ze základních pilířů uměleckého vyjádření.

Šťastné setkání americké country-folkové hudby s názory, které její odvěké vnímání zbavují lesku jediné pravdy. Trojice – Isa Burke, Eleanor Buckland, Mali Obomsawin – na albu What Will We Do zúročuje folkové zázemí i studia na Berklee College of Music a do atmosféry Trumpem rozdělené země vkládá nepříjemné otázky. Mali z indiánského národa Abenaků třeba ve skladbě Good Old American Values uvažuje nad stereotypy country. Ptá se, jestli charakter Ameriky definuje jen založení země během masového vyvražďování původních obyvatel a černí afričtí otroci. A to nejlepší, co prý sama může nabídnout, je dostat do country novou estetiku a rétoriku, zbavenou kolonizačního myšlení. Pomáhá si slovy filmového scénaristy Shermana Alexieho: „Ano, kolonialismus sice přinesl generála Custera nebo presidenta Andrewa Jacksona, nepovažující indiány a černochy za lidi, ale také přinesl Milese Davise.“

Těch, kdo se při prvním setkání s revolučním hráčem na loutnu ngoni Bassekou Kouyate museli něčeho chytit a viděnému odmítali věřit ještě spousty dnů, se nikdy nedopočítáte. Instrumentální genialita malijského griota se zaryla do paměti i jinak skeptickým rockerům a v magazínu Wire neváhali srovnávat: „V Kouyateho rukách se malá loutna pokrytá kravskou kůží stává co chvíli stejně hrozivým nástrojem jako zboosterovaný Les Paul.“

Na novém albu Miri (Sen) znovu překvapuje: začal používat bottleneck. S prostým vysvětlením: „V Mali máme neuvěřitelnou hudební tradici, jenomže svět se mění a s ním i my. Nemůžu se už dál zaobírat jen hudbou předků. Chci ji hrát tak, jak to sám cítím a vztáhnout ji ke dnešku.“

Že si Kouyate s manželkou, zpěvačkou Amy Sacko, a kapelou Ngoni Ba kdykoliv vystačí sami, je snad samozřejmé, ale kdy naposledy jste je slyšeli po boku Habiba Koitého, Afela Bocouma, Abdoulaye Diabateho nebo Majida Bekkase? No právě, nikdy, proto album stojí opravdu za to. 

Spustit audio

Související