Potomci afrických králů, griotů a lovců

Nové album malijské skupiny Songhoy Blues nám už názvem Heritage (Dědictví) na úvod představí, co budeme v tomto pořadu poslouchat: hudbu Šongajů, Tuaregů, mandinských griotů, lovců z kraje Wassoulou a tanec senufo z Pobřeží slonoviny. A pochopitelně dravý rock ze severu Mali, odkud skupina pochází.

Když ve 13. století zemřel historicky první griotský hráč na koru Jali Mady Vuleng, z úcty k němu z nástroje odstranili jednu strunu, takže od té doby jich má symbol západoafrické hudby jednadvacet. Pouze v senegalském regionu Casamance trvají na původních dvaadvaceti, protože, jak říkal dědeček Seckou Keity, kdyby se pokaždé, když zemře slavný griot zbavili struny, žádná by jim už nezbyla. To není jediná zajímavost ze života jednoho z největších žijících virtuózů na koru. Jak jeho jméno napovídá, pochází z královského rodu, jehož rodokmen sahá až k zakladateli říše Mali králi Sunjatu Keitovi. Což se v mládí ukázalo jako výhoda: jako teenager totiž nechtěl skončit jako griot. Ale protože otec syna ještě jako malého opustil a názor matčiny griotské rodiny převážil, nezbylo mu než pokračovat v tradici. Ze vzdoru si však zprvu prosadil bubny, což dědečka tak hodně štvalo, že nakonec podlehl a pod jeho vedením se začal učit na koru. Stejně tak to má s domovem: ačkoliv už pětadvacet let žije v britském Nottinghamu, do rodného města Ziguinchor v Casamanche se pravidelně vrací. Během covidu tady začal přemýšlet o rodině, krajině obklopující jeho domov a kulturním prostředí, ve kterém vyrostl. Se senegalským zpěvákem Baaba Maalem o tom v Casamance natočili skladbu Homeland a protože Seckou Keita rád pořád něco objevuje a v hlavě se mu prý honilo spoustu nápadů, o kterých se hodlal podělit se světem, ke koncepci domova se vrátil na svém zcela prvním afropopovém albu Homeland Chapter 1.

Album zahrnuje spoustu odkazů k senegalským hudebním tradicím. Otevírají a zavírají ho promluvy váženého griota Abdoulaye Sidibého, hostuje na něm mladá zpěvačka Korka Dieng a ve studiu si podávali dveře ti nejlepší senegalští muzikanti. Za protipól zvolil Seckou Keita úvahy o domově od dvou významných britských básnířek Zeny Edwards a Hannah Lowe, poslední slovo v tomhle směru však měli v nádherné skladbě Home Sweet Home členové hip hopové skupiny Daara J Family.

Dvaadvaceti strunnou koru na albu v několika jazycích zpívající Seckou Keita propojil s dalším senegalským symbolem: zapeklitě rytmickým stylem mbalax, vymyšleným v 80. letech zpěvákem Youssou N´Dourem. V jeho kapele hrál dlouhá léta klíčovou roli kytarista Papa Omar Ngom, kterého později vystřídal za klávesami syn Moussou a protože jsou s Keitou odmala kamarádi, volba producenta alba nebyla těžká.

Togo neboli Tožská republika leží v západní Africe a proužek malé chudé země sousedící s Beninem a Ghanou se od pobřeží Atlantiku táhne do vnitrozemí až k hranic s Burkina Faso. Mezi historické kuriozity patří, že několik našich intelektuálů a cestovatelů přišlo po roce 1918 s odvážnou myšlenkou, že by i nově vzniklé Československo mělo spravovat nějaké kolonie a Togo, patřící dosud Německému císařství, jim přišlo jako ideální destinace. Naštěstí to zůstalo jen v hlavách autorů a země připadla napůl Velké Británii a napůl Francii. Příběh má přitom pikantní nádech: Togo totiž leží v centru náboženské tradice voodoo a představa, že by s ním českoslovenští občané takto napřímo přišli do kontaktu, je opravdu zábavná. O to víc, že by si asi nikdy nedokázali poradit s rytmy voodoo, což nepřímo potvrzuje i původem tožský kytarista a zpěvák Serge Massama Dogo alias Dogo du Togo, odstěhovaný rodiči z rodného přístavu Lomé v útlém věku do Spojených států. Když se sem po dvaceti letech vrátil, přiznal, že pustit se do tanečního křížku s voodoo pro něho nebylo vůbec snadné. Kapelu, se kterou v Lomé natočil druhé album Avoudé nazval Alagaa Beat Band z jednoduchého důvodu: svůj psychedelický afro-rock s kytarami, syntezátory, houslemi a dechy opřel o tranzovní rytmus tožského tradičního hudební stylu, takže podle něho vznikla nová moderní verze, kterou pojmenoval alagaa beat.

Lovecké bratrstvo, přísně elitářská, multietnická, výhradně mužská organizace požívala od 7. století v Západní Africe statutu nadřazenosti nade všemi kastami a národnostmi a její charakter nezměnil ani příchod islámu s křesťanstvím. Lovecké bratrstvo z kraje Wassoulou, ležícím mezi Mali, Guineou a Pobřežím slonoviny, představuje rovnováhu mezi mužem a přírodou, knihu znalostí, vstupenku do pralesa, odjakživa spojovaného s čarodějnictvím a magií. To, co je nebezpečné, je také mocné, je to síla osvojená lovci. Ti o sobě pak říkají: „Bojí se nás lvi, leopardi a hroši, takže proč by se nás neměli bát lidé? Ale jestliže lovcům ukážete respekt a neprovádíte nám nic zlého, není potřeba se nás obávat.“ K bratrstvu vždy patřila hudba, kterou vedle hypnotického rytmu symbolizovala harfa donsongoni, chránící lovce při vstupu do pralesa před zlými duchy. Když Alata Bruylaye Sidibé v 50. letech složitě laditelný nástroj upravil do podoby kamalengoni, mládež s ní okamžitě roztančila vesnické mejdany a hudba z Wassolou pak v 80. letech prošla revolučními změnami a umožnila otevřít široký prostor pro negriotskou hudbu. Ano, ve Wassoulou, jako jediném regionu v Mali, neměli grioti žádná privilegia, tam vládnou dodnes lovci. Proč tak dlouhý úvod k albu Sababu, které se skupinou Balima natočil griot Aboubakar Traoré z Burkina Faso? Inu, protože hraje na kamalengoni, což je dost neobvyklé, nicméně vysvětlení by se našlo, žije totiž už léta v Bruselu a tam na něho pralesní duchové nemůžou, takže může na loveckou harfu hrát bez obav.