Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – únor 2019

Když italská skupina Kalàscima, pocházející z italského Salenta, přišla před lety s elektrorockovou verzí tance pizzica, vyznělo to jako manifest za nové časy. To je rovina, v níž je Kalàscima věrohodná také díky odklonu od mystiky, mytologie a nostalgie po venkovské minulosti. Nové album nazvali Salentští písmenem K, jakoby nám to mělo stačit a zbytek si měli domyslet. Tradici Kalàscima znovu ctí pod heslem Sex Drogy a Pizzica a do mezinárodního kontextu ji uvádí v ještě rockovější verzi. Střídá salentský dialekt griko s italštinou a svou pýchu – sborový zpěv – konfrontuje s vocoderem a akustické nástroje se syntezátory.

Mestizo, hudbu babelovského ražení, v níž jsou všechny hudební a kulturní formy vítány, uvedl na scénu globalista Manu Chao, rezident barcelonské Zony Bastarda, odkud na přelomu století anarchisticky hlásal: „Tenhle svět brzy zešílí.“ Alžírský zpěvák a producent Sarazino už v takovém světě žije a přestože nás mixem reggae, dubu, hip hopu, Latiny a severoafrických stylů na novém albu Mama Funny Day za účasti mnoha hostů znovu roztančí, nemá problém kohokoliv podrazit nohy politickými komentáři. „Svět tvoří kulty žijící v krvavé válce a čím horší vlády, tím prolhanější média,“ zpívá spolu s Lilian Saumet z kolumbijské skupiny Bomba Estéreo ve skladbě Frente Latina, zahrnující sampl prohlášení o svobodě projevu od Juliana Assange, zakladatele WikiLeaks.

Lamine Fellah je ze stejného kosmopolitního hudebního těsta jako Manu Chao, akorát částečně nedobrovolně: když mu v roce 1993 islámští teroristé zavraždili otce, rodina utekla do Španělska, kde si změnil jména na Sarazino, podle středověkých saracénů, jak Evropané říkali arabským nájezdníkům. Sarazino postupně žil v Burkina Faso, Burundi, studoval v Kanadě a za domov dnes považuje Ekvádor.

Sarazino přemýšlí o dnešních temných časech na tanečním parketu s radou: „Vše, co potřebujeme, je získat čas na to, se navzájem poznat.“ Recept na přežití dodává také francouzský klarinetista Yom se skupinou Wonder Rabbis: jejich funky-rockový klezmer vychází z přesvědčení, že abychom nezemřeli, stačí se pořádně milovat.

Nové album Grenades otevírá kanadská písničkářka Kaia Kater citátem britské spisovatelky jamajského původu Zadie Smith: „Své historii neuniknete o nic víc, než když se pokoušíte vyhnout vlastnímu stínu.“ Kaia se narodila v Montrealu v rodině uprchlíků z Grenady, karibského ostrova, kde se po státním převratu chopil v roce 1979 moci komunismem posedlý Maurice Bishop. Za čtyři roky ho vlastní soudruzi popravili během dalšího puče, kdy už ale došla trpělivost Spojeným státům, nehodlajícím se dívat na to, jak na Grenadě vzniká další komunistická diktatura. Bleskovou vojenskou akcí vládu ostrova vrátily do rukou generálního guvernéra a před stažením zajistily uspořádání svobodných voleb. Kaia si příběh nechala vyprávět od svého otce a nakonec se vydala na ostrov: „Abych lépe porozuměla mé rodině a sobě samé. Prostě jsem to potřebovala.“ Autoportrétní album pro ni představuje možnost lépe porozumět svým kořenům a identitě, své minulosti, přítomnosti a budoucnosti.