Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – leden 2019

Winston McAnuff
Winston McAnuff

Pořad Hudba ze zapadlých vesnic vám každý měsíc přináší novinky ze scény world music a folku. V lednovém vydání uslyšíte americkou songwriterku Leylu McCalla, italskou skupinu BandAdriatica, španělskou hráčku na dudy Susannu Seivane, dvojici McAnuff & Fixi a britskou skupinu Oi Va Voi.

Kapitalismus jako nutnost a nespravedlnost zároveň. Úvahy americké songwriterky haitského původu Leyly McCalla na novém albu The Capitalist Blues totiž zahrnují přemýšlení nad nadvládou globálního oligarchického systému oslabující základní lidskou empatii, přičemž vychází z vlastních zkušeností ze života na Haiti a v New Orleans. Pro uklidnění však Leyla druhým dechem dodává: „Nikdy by mě nenapadlo, že by kapitalistické blues mohlo paradoxně znít tak zatraceně šťastně.“ Jinými slovy, nic není ztracené. Slyšíme to i v nových skladbách těkajících mezi louisianským zydeco, neworleánským jazzem, blues a haitskou taneční hudbou, na albu zastoupenou skvělou skupinou Lakou Mizik.

Skupina BandAdriatica pochází ze Salenta, z jihoitalského regionu proslulého tranzovním tancem pizzica. Ten má v genech, nicméně s ním šetří, což ale nemá nic společného s ohleduplností: když si není jistá, že publikum na konci už jen lape po dechu, nasadí pizzicu a dílo je dokonáno. Zpěvák a hráč na akordeon Claudio Prima zavedl osmičlennou formaci BandAdriatica s dechovou sekcí na „hypotetickou plavbu po Jaderském moři“ už předtím, kdy co zastávka v přístavu, to další vklad do už tak pestré, totálně pohlcující směsice stylů. S novým albem Odissea zamířili ale Italové k severoafrickým břehům a tématu imigrace.

Rastafarián z Jamajky a zapomene na reggae? Nejvděčnější hudbu, pokud se chcete zavděčit všem lidem dobré vůle? Trochu divné, ne však pro ty, kteří „dva bratry“ znají z minula: Winston McAnuff aka Electric Dread z Jamajky s francouzským akordeonistou a producentem François-Xavierem Bossardem aka Fixim by pro chytlavou melodii šli třeba na konec světa, jen aby ji mohli zasadit do taneční směsi popu, kubánské hudby, afrobeatu, písní maloya z ostrova Réunion a hip hopu, kdy reggae vnímáme spíš jako postoj nebo návod k šíření lásky a humanismu - „nechte nás chopit se svého štěstí a respektujte ho“.

Idea alba Big Brothers vznikla během silvestrovské party v roce 2015: Winston s Fixim přijeli do uprchlického tábora Džungle ve francouzském Calais a navzdory tísnivé atmosféře oslavili s místními příchod Nového roku tancem. Skladbu Crying For Love prý Winston napsal na kraji útesu v Doveru a věnoval ji všem, kteří po cestě riskovali život v naději, že najdou lepší svět. A Big Brother  je smutné konstatování, že Facebook a Google dnes pro mnoho lidí představuje jediné prostředí, kde nacházejí přátele.

Britskou kapelu Oi Va Voi, jejíž název v jidiš neznamená nic jiného než výkřik Ó, můj Bože, všichni vždy chválili za moderní a inovativní uchopení klezmeru. „Pro nás není židovská hudba muzejní záležitostí, zaprášenou a opatrně vystavovanou. Považujeme ji za pradávnou formu taneční klubové muziky,“ tvrdili členové Oi Va Voi od roku 1998, kdy se zformovali v Oxfordu a na klezmer začali roubovat pop, rock a elektroniku.

Na devět let se odmlčeli, až se zdálo, že to nadobro zabalí, takže loňské oznámení kapely, že vydává nové album Memory Drop, příjemně překvapilo. Za čerstvou energií stojí nová zpěvačka Zohara Niddam, ceněná songwriterka z Izraele a autorka několika textů reflektujících současné dění. „Víc než kdy jindy jsme cítili potřebu vyprávět lidské příběhy o zkušenostech, které by nás měly spojovat a ne rozdělovat,“ vysvětlil téma alba klarinetista Steve Levi.

Spustit audio

Související