Sages Comme Des Sauvages: Pop pro opilé cyklisty

Mnoho současných francouzských skupin má problém s žánrovou disciplínou. Snad z toho důvodu, že vyznávají nezávislost a světoběžnictví. Vydržet na jednom místě je nad jejich síly a nepodléhat výzvám prakticky nemožné. Jsou posedlé dráždivým hledačstvím a vždycky, když už to vypadá, že něco přehnaly, vybruslí z toho kupodivu jako vítězové. Málokdy kohokoliv připomínají a vzpoura proti mainstreamu a establishmentu pro ně není postoj, ale součást přirozeného vnímání komunitní funkce hudby. O masové popularitě si proto mohou nechat zdát a na své zarputile antikomerčnosti nikdy nezbohatnou. Asi vás nepřekvapí, že jim to žíly netrhá, své publikum si najdou vždycky, jenom by se občas mohly zamyslet nad názvy, bez debat černými můrami všech publicistů. Partnerská dvojice Ava Carrère a Ismaël Colombani jim pod hlavičkou Sages Comme Des Sauvages také nejde zrovna dvakrát naproti; nebo jí možná baví neustále dokola vysvětlovat pointu slovní hříčky. Ve francouzštině to znamená být viděn, nicméně neslyšen, doslova pak, že je někdo moudrý jako obraz. Pokud ale dvojice za slovo obraz dosadila divocha, ustálené rčení proměnila v přesvědčení, že moudrost se nevylučuje s divokostí a na takového člověka pak nejspíš platí naše oblíbené rčení o tiché vodě, co břehy mele.

A teď k hudbě, kdy se dostáváme k dalšímu zádrhelu podobných kapel: jejich výtrysk inspirací ze všech světových stran není snadné zjednodušeně popsat, respektive vám to zabere dost času, takže pro méně trpělivé se dvojice řadí do kolonky avantgardní pop. Že jde o plácnutí do vody, pochopíte při prvním poslechu, na nic chytřejšího ale zatím nikdo nepřišel.

Milovníci poutavých mišmašů mají se skupinou Sages Comme Des Sauvages ovšem žně; asi jako realisté při prvním setkání s exotickými obrazy Henri Rousseaua, což je mimochodem Avy přirovnání a odpověď na dotaz, jak to mají s humorem. Nebo znáte kapelu věnující skladbu opilým kamarádům s tendencí padat pořád z kola? Vélo z nového alba Maison Maquis máme brát za metaforu dialogu s chobotnicí v nás, snažící se prý nevinného cyklistu znovu a znovu stahovat ke dnu. Dobře si přitom rozuměli s poprockovou kapelou MPL. 

„Po vydání našeho prvního alba Largue la peau se nám přihodila neobvyklá věc, kterou jsme ani po dlouhých letech v branži nezažili. Ta podivnost se jmenuje úspěch. Aby bylo jasno, nehrajeme v Olympii, v magazínu Ell o nás nevyšly žádné články, a ještě mě nikdo nepožádal, abych ženám doporučila denní krém, ale, no prostě naše album je in,“ pochlubila se v roce 2015 Ava Carrère, dcera Američanky, vyrostlá v Řecku a vystupující v berlínských a bruselských kabaretech. Ismaël Colombani postupně žil v Brazílii, Portugalsku nebo Španělsku, a zatímco Ava vystudovala výtvarnictví a je samoukem, on prošel konzervatoří a skončil na experimentální scéně. Seznámili se v Paříži a pokud došla řeč na zdroje nápadů, Ismaël odpověděl: „Režisér Jean-Luc Godard jednou řekl, že pokud si myslíte, že máte nápad, právě jste zřejmě zapomněli, komu jste ho ukradli. My na nápady moc nevěříme, ale když dojdou, zajdeme za naším pětiletým synem. Už mockrát nám pomohl.“

Nedávno se odstěhovali na francouzský venkov a „hluk civilizace“ si kompenzují cestováním, přinášející prý pokušení. Jedině tak si lze vysvětlit robustní a barevný zvuk alba Maison Maquis, skládačky postpunku, šansonu, různých lidových tradic, elektroniky a nezvykle ostře tanečních temp. Udělali přitom něco, co nikdy: hotové skladby svěřili producentovi. Tím se hodně vysvětluje čerstvý polyrytmický nápor: Nicolas ‘Dakou’ Dacunha z francouzsko-konžského afro-punkového dua Tschegue má totiž kubánský původ.

„Když se trochu hlouběji ponoříme do francouzské kultury se vším, co je v ní narváno, máme k dispozici mnohem větší bohatství, než si myslíme,“ objasnil Ismaël volbu hostů: buď ve Francii etablovaných cizinců, což je případ skoro až bizarní, řecky nazpívané skladby Pos Eghine s arabským hlasem Sofiane Saidiho ve stylu skočného laïkó protnutého strhujícím alžírským raiem. Nebo umělců téhož hudebního naturelu: okcitánský smíšený sbor San Salvador si navíc s dvojicí v tranzovní Saint Martin L'Olive v názoru na kvalitní olivový olej dokonale rozumí.

Něco působí na papíře jako rébus, ve skutečnosti album donekonečna obehráváte a říkáte si, když pop, tak přesně jako je skladba L'inverse, duet Avy se Stimou Stimela ze Zimbabwe o tom, jak se mezi sebou bavíme, ale ve skutečnosti si nerozumíme, takže se postupně zaplétáme do pořádného zmatku.

Sages Comme Des Sauvages si z rozbitého světa dělají docela smutnou srandu a ve svižné Répare ou Pas se ptají, jestli společnost trpící z nadbytku na defekty má vůbec cenu opravovat. Bez zatínání pěstí ale v pravou chvíli přehodí výhybku k nadšencům dávající během demoličních závodů poslední šanci autům z vrakovišť, než nadobro skončí v lisu.