Teď se o rodinu musíš postarat ty, řekl otec, když mi bylo 12. Pak ho odvedli

Jeho dětství zásadně ovlivnil fakt, že jeho otec byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Musel do učení, teprve pak vystudoval gymnázium a napodruhé se dostal na vysněnou DAMU.

Připadá mi z toho, co jsem četla, že to, že váš otec byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou, docela zásadně ovlivnilo váš život.

„Je to tak, já bych jen chtěl říct, že můj tatínek měl ohromný vztah k Pardubicím, miloval je, a když jsem se narodil, tak po roce se přestěhovali do Prahy. Fakt je, že k Pardubicím mám vztah a miluji je. A taky Hradec Králové, protože u Hradce, v České Skalici, se narodila moje milovaná Evička. Táta pro mě byl ohromná osobnost, fantasticky mě vychovával a po roce 1945 byl poslancem prozatímního národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Byl velikým zastáncem demokracie, osobní přítel Jana Masaryka. Bohužel boxoval za demokracii a krásné myšlenky a to komunisté nemohli přenést přes srdce a v roce 1948 když přišli k moci a slibovali lidem, že bude doslova ráj na zemi, že se všichni budou mít fantasticky, tak najednou to začalo skomírat a nebyla to pravda. Museli ukázat na někoho, kdo za to může. Proto zkonstruovali ten proces s Miladou Horákovou, kde byl i tatínek, který byl jejím velkým přítelem a byl odsouzen na doživotí. Vzpomínám si přesně na tu chvíli, kdy k nám vtrhlo asi 12 chlapů v půl páté ráno. Tatínek už seděl v předsíni, měl na rukou pouta a oni mu dovolili se se mnou rozloučit. Přišel ke mně, vzal mě za hlavičku, dal mi pusu na čelo a řekl Honzo, jsi tady jedinej chlap, musíš se o ty holky postarat. To znamenalo o mojí maminku a sestřičku. Ani jsem si neuvědomoval, co to znamená, bylo mi 12. Teprve později, vývojem týdnů, měsíců a let, jsem si uvědomoval, co to obnáší. Když jsem chtěl jít studovat na gymnázium, tak v té závěrečné komisi byl mladý muž ve svazácké košili a řekl, že v žádném případě, že musím do dělnického hnutí a smýt vinu svého otce.“

Takže jste šel do učení do ČKD?

„Ano, ČKD Stalingrad, pracovní zálohy. Dodneška si to pamatuji, když jsem do toho domu vstoupil, tak tam byla cedule, kde bylo napsáno: Zde si říkáme Soudruhu a zdravíme se Čest práci. Ty tři roky byly zajímavé, já jsem hrál ochotnické divadlo, začal studovat na gymnázium pro pracující a po třech letech jsem dělal zkoušky na divadelní fakultu, udělal jsem je, ale bylo mi řečeno, že stále jsem synem Františka Přeučila, který se snažil změnit režim v lidově demokratickém hnutí, takže musím zpátky do slévárny a znovu se zocelovat, což pro mě byla veliká potupa. Znovu jsem se připravoval na DAMU, a když jsem ty zkoušky v roce 1956 udělal a byl přijat do prvního ročníku, tak jsem měl to ohromné štěstí, že mým profesorem se stal vynikající herec Radovan Lukavský.“

Kdyby to vyšlo napoprvé, tak byste studoval s Janem Kačerem, Ninou Divíškovou, Janem Třískou. Napodruhé s Janou Hlaváčovou a Milenou Dvorskou. V dobré společnosti.

„My jsme byli velmi dobrá společnost, byli jsme nejmenší herecký ročník, bylo nás sedm. Byli jsme fantastická parta a Radovan Lukavský nás vychovával k takovému hereckému džentlmenství, což mu nemohu zapomenout, že nás uváděl do té umělecké profese. Kladl důraz na jazyk, češtinu a hlavně na to, že jsme v podstatě tou profesí posedlí, protože jinak to nejde. Bylo to velice krásné a ty čtyři roky na DAMU byla fantazie, na kterou nikdy nezapomenu.“

Pro svou první roli jste musel umět jezdit dokonale na koni. Co bylo dřív, vaše láska ke koním, nebo nabídka role?

„Vzpomínám si, že jsme měli hereckou tvorbu a přišel tam asistent Filmových ateliérů Barrandov, že Jindřich Polák připravuje film Smrt v sedle a že by tam potřebovali nějakého kluka. On se zahleděl na mě, já jsem dělal filmové zkoušky a udělal je. Museli jsme pochopitelně ovládat jízdu na koni a zajímavé je, že film se točil ve Slatiňanech, čili v Pardubickém kraji. Šéfem jezdčíků byl Jiří Sovák, který také měl umět jezdit na koni. Dodneška ten film je promítán v televizi, protože to byl první širokoúhlý barevný český film.“

Jana Přeučila můžete slýchat i v rozhlase|foto: Khalil Baalbaki

Máte nějaké vysvětlení pro to, že muž s vaším chováním a vizáží je režiséry natrvalo zařazen do škatulky lumpa?

„Tenhle film byl odrazovým můstkem k těm padouchům. Natočil a namluvil jsem jich desítky a desítky. Hraji je rád. Vždycky se v těch lidech na šikmé ploše snažím hledat nejen tu negativní stránku, ale i určitou pozitivní. Ale musím se přiznat, že když jsem byl vlasatým chlapcem, tak jsem hrál i prince. S mojí první ženou Štěpánkou Haničincovou jsme točili řadu televizních pohádkových seriálů, kde Štěpánka hrála všechny princezny a dámské role a já všechny pánské. Byly to pohádky norské, francouzské, orientální. Čas od času se to objeví. To byla éra princů, ale pak jsem přeskočil na ty rošťáky.“

Velkou radost vám prý udělala nabídka zahrát si ve filmu Milada, právě kvůli tatínkovi.

„Když se začal ten film točit, tak jsem si říkal, že bych v něm velice rád hrál, protože jsem to považoval za jakousi morální povinnost, nějakým způsobem v tom filmu být.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s Janem Přeučilem|foto: Zdeněk Novák

27 let jste učil na DAMU. Vašimi žáky jsou například Ivana Chýlková, Karel Roden nebo Eva Holubová. Když dnes posloucháte nebo díváte se na své žáky, co vás napadá?

„Mám z toho radost a ta setkání jsou příjemná. Vždycky se před studenty stavím ne jako vousatý profesor, ale jako jejich budoucí starší kolega. Je to asi rok a půl zpátky, točili jsme nějakou detektivku, byla tam Ivana Chýlková a viděla mě na čtené zkoušce. Běžela ke mně a líbala mě, to jsou milá setkání a je to fajn. Vždycky jsem se snažil klást důraz na praxi a zasvěcovat je do kouzla hereckého řemesla. Ta profese je krásná, spalující, náročná, ale je to profese, která má lidem ukazovat krásu života ve všech podobách i krásu jazyka českého.“

Se svým Divadlem Evy Hruškové a Jana Přeučila jezdíte po celém Česku. Co vás na té práci nejvíc těší a dělá největší radost?

„Se Štěpánkou, mou první ženou jsme dělali divadlo. Už to bude 19 let, co odešla do hereckého nebe a 17 let co jsem s Evičkou. Evinka to dělá fantastickým způsobem, je to ohromná loutkoherečka a my se snažíme to divadlo dělat tzv. apelativní. To znamená, že tu mladou generaci vtahujeme do toho procesu, snažíme se, aby byly velice kvalitní scénáře, dobrá hudba, výborné loutky, dobrá choreografie. Celý tento komplex se snažíme předávat mladé generaci a hrajeme nejen pohádky, ale i Staré pověsti české, řecké báje, to jsou atraktivní tituly a snažíme se, aby i kvalita toho jazyka byla dobrá a má to dobrou rezonanci. Snažíme se, aby to bylo na velké profesionální úrovni.“