Učitelé s vráskami na čele

Pokud se na chvíli zastavíme a zašmátráme tam kdesi v paměti a vzpomínkách na našeho pana učitele a naši paní učitelku, dost možná tam byla starší dáma nebo letitý pán. Symbol čehosi moudrého a vznešeného. I nevděčné oči pubescentů tušily, že jsou oslovovány. Nemohu zapomenout na učitele hudební výchovy, který nás jeden čas učil, tuším v páté třídě. Ošuntělý modrý plášť a oprýskané housle vidím, jako by to bylo včera. Jenže stejně tak si pamatuji na učitelku fyziky, která se zřejmě nikdy nedočkala milé přezdívky. Podivná rozmrzelost a krutost vůči mládí z ní udělaly šedivé monstrum - a bohužel totéž se stalo i se samotnou fyzikou. Učitel v letech rozhodně patří do našich škol, ale nesmí převálcovat co do počtu zbytek sborovny. To dobré není. Téměř jedna třetina učitelů na základních školách v Evropské unii má více než 50 let. V České republice ještě o nějaké to procento více. Před námi je ještě Německo a Švédsko. Tento problém jde ruku v ruce s kvalifikovaností učitelů. Ředitel vždycky sáhne po důchodci, když nemá jinou možnost jak někoho postavit na stupínek. A je tu ještě jedna ruka v ruce. Zoufale přecpané školní osnovy. Musí se stíhat a vyznat se v tom všem, což přece jen lépe zvládají ti mladší. Spojíte-li si všechny tři parametry, vznikne vám trojúhelník plný paradoxů. A výsledkem může být nervózní a malicherný kantor, znuděné dítě a znechucený rodič. Zbytečně… Cestou ven je třeba podle odborářů takzvaný kariérní růst učitelů a motivace. Ano, potřebujeme ukázat dětem i pohled na svět očima zkušenějších z nás, ale stejně tak potřebují vědět, jak se na věci kolem nás dívá ta nejbližší generace. Je to ta prachobyčejná zákonitost rovnováhy. Bez ní se dá jen těžko život zvládat. A co platí v nauce o silovém působení, platí ve školství a výchově desetkrát silněji…