Život nekončí.

Konec jedné pohádky. Tak by se dal okomentovat odchod indického sociálního pracovníka Kumara Vishwanathana z ostravské Vesničky soužití. Začala tak, že člověk s velkým srdcem přijel do České republiky, kde pracoval jako učitel. Právě jeho velké srdce ho nakonec přivedlo mezi hrušovské Romy. Společně s nimi a lidmi z diecézní charity pak přišli na nápad postavit vesničku, v níž by žili Romové společně s "neromy". Ukázali by tak světu, že rasové předsudky jsou nesmysl. Chvilku to fungovalo, alespoň navenek, v kotli soužití ale dlouho vřelo. Vedení charity s Kumarem nedokázalo najít společnou řeč. Nešlo ani tak o jiný pohled na pomoc lidem, pomáhat chtěli všichni, ale o to, že i pomoc musí mít jistá pravidla. Na ta zřejmě sociální pracovník bez právního vědomí ve svém altruistickém nadšení zapomínal. Nebyl to záměr, shodují se lidé z jeho okolí, prostě jen nepochopil, že i v pohádkách je dáno kdy, kde, jak a za co. Kumar se svými lidmi z vesničky odešel a obě napohled znesvářené strany si přejí štěstí. Tím by mohl příběh skončit, nebýt dalších romských rodin, které v osadě sto metrů od vesničky bydlí. I ony čekají na novou šanci. Nové domy sice nedostanou, ale možná postačí troška dobra z Indova velkého srdce. Na konec pohádky si tedy ještě počkáme, ale na lepší časy svítá.