David Stypka: Po diagnóze ‚smrt‘ je všechno dobré jak ‚c*p‘

8. květen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy David Stypka

Když loni hudebník David Stypka zveřejnil zprávu o svém onemocnění, asi sám netušil, jakou pozornost na sebe strhne. Ušel zajímavou cestu a umí o tom vyprávět. Rozhodně nečekejte těžký hovor, ale autentické vyprávění plné života, zkušenosti, radosti a bez příkras.

Ohlížíš se za tím loňskem?

Pokud nemusím, tak ne. A vlastně je mi nepříjemné, pokud musím, protože to byla taková překotná transformace. Snažím se nedívat moc dopředu ani dozadu a užívat si to, co mám tady v rukách teď.

Ještě před zapnutím záznamu jsme se dotkli něčeho, co moc neumíme, to je nepřemýšlet. A tohle byl proces, ke kterému ses asi musel nějak dožvýkat...

Ukázalo se, že nepřemýšlení má daleko lepší výsledky, je efektivnější a daleko méně huntuje tělo. A to neříkám, že bych prošel nějakým kurzem nepřemýšlení, to se prostě stalo. A už toho přemýšlení bylo moc. A je vlastně pěkné, když se to potom stane a člověk už najednou ani nemůže přemýšlet. Protože už ho to vlastně žere, otravuje a nic mu to nepřináší. Takže takový ten autopilot, to myšlení srdcem, jak jsem tomu začal říkat, je to prostě jenom to, že člověk vypne mozek. Že nestaví kolem každé události konstrukci, nesoudí každou událost, jestli je dobrá nebo špatná, což samo o sobě je cesta do pekel. Dost pěkně to uvolní prostor, hlavu, je to vlastně nejpříjemnější varianta toho, jak to tady prožít.

Uměl bys to, nebo došel bys k tomu, kdyby se ti nepřihodila ta zdravotní lapálie?

No, můžu celkem s jistotou říct, že neuměl. Možná, že nějakou jinou lapálií bych k tomu došel, ale vím, že se mi jednak hodně lidí snažilo vysvětlit, co dělám blbě a že se ženu z prudkého kopce dolů, a já jsem furt stavěl na piedestal ten mozek a to, že to mám srovnané a že vím. Přečetl jsem tři sta tisíc knih o duchovním rozvoji, o meditacích, o všem možném. No jo, ale jenom přečetl. Nikdy nic z toho jsem nepraktikoval. Teď mi přijde až směšné, že jsem takhle vlastně pročetl dvacet let, aniž bych cokoliv z toho vydyndala život jakkoli kvalitativně posunul. Naopak jsem ho poslal do stoupy. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, žejo.

Nejsem ten typ, který by říkal, že chlapi nebrečí. Naopak si myslím, že chlap, který brečí, je ve výsledku stabilnější.

Je nějak definovatelné, co se začalo dít nebo se stalo prakticky, že se ti to najednou seplo?

Popravdě asi to nedokážu tak úplně – možná to uvědomění si, že jsem si to myslel prostě blbě, všechno. Že ty vzorce, podle kterých jsem jel celou dobu, evidentně nefungovaly moc dobře. Protože jsem ještě před tou diagnózou a operací prošel několika vyhořeními, několika velmi depresivními obdobími. Takže vlastně jako správce vlastního těla mysli jsem fatálně selhal.

David Stypka

A tak jsem nechal, ať tělo je správcem a mysl ať odpočívá. Nechal jsem to vlastně běžet. A zjistil, že to funguje i bez mého usilovného přemýšlení a daleko líp, tak to mě přesvědčilo, že to je daleko lepší varianta. A teď ji tak zkouším a osahávám a musím říct, že to je moc pěkné.

Když ses dozvěděl diagnózu, byl to strach? Bál ses? Nebo co se odehraje?

Já jsem to měl ještě takové, že první diagnóza byla fatální a nedávala moc času. Myslím, že primárně to nebyl strach. Spíše smutek a zmar. A vlastně lítost, že to takhle dopadlo. To tam bylo nejvíc. Ten prožitek byl tak silný, že se mozek začal zastavovat. Začal jsem čuměním do zdi a po nějakých třech hodinách zjistil, že stojím na balkóně, dívám se na trávu, na stromy a vlastně tu informaci piju. Tu, kterou vidím. Že mi tam vlastně bylo moc dobře a nechtěl jsem to ještě ukončit.

A pak, když tu diagnózu potom upravili, že to není tak hrozné a cítím se teďka výborně, já nevím, po tři čtvrtě roce od operace mi zůstal ten pocit, že tady chci být. A k tomu pocitu občas přilnu, velmi silně, když by se mělo stát, že bych se měl zase něčeho bát nebo bych měl řešit něco neadekvátně…třeba peníze nebo bytí tady – tady to hmotné…takže ten pocit si dobře pamatuju a vlastně se dá vyjádřit tím, že všechno je, jak má být. To se tam odehrálo bezprostředně po té diagnóze. Takové to smíření.

David Stypka (* 21. července 1979) pochází z Dobré u Frýdku-Místku. Studoval na gymnáziu, psal pro regionální tisk. Vystupuje s kapelu Bandjeez, je držitelem Anděla za rok 2017 a Moravskoslezských kulturních cen Jantar. Je svobodný, má 3 děti.

Zdroj: Wikipedie

Četla jsem rozhovor, který jsi dělal s kolegou Poláčkem (pozn. autorky – Tomáš Poláček, novinář píšící pro časopis Reportér).Tam jsi trochu popisoval ty věci... Co dělalo okolí?

Okolí vyčkávalo. V tenzi samozřejmě, protože ani já jsem přesně nevěděl. A moc jsem se v tom nechtěl babrat. Samozřejmě jsem si prošel kolečko „googlování“ a zjišťování, co to může znamenat, což je samo o sobě při téhle diagnóze příšerné, ale vlastně to okolí, tím, že zůstalo trošičku dál, tak mi velmi pomohlo. Já jsem si pak už udělal ten prostor kolem sebe, tak, jak jsem já potřeboval.

Čtěte také

Oni tu operaci přirovnávají k tomu, jako kdyby člověk uběhl čtyři maratony. Já, který v životě neuběhl ani kilometr, jsem tři měsíce tyhle čtyři maratony dost rozdýchával. Takže jsem neměl moc energie a tudíž jsem si ji musel velmi hlídat, kudy mi utíká a tak. Tak jsem si to kolem sebe porovnal tak, že jsem si třeba nepustil k sobě lidi, kteří ze mě tahali rozumy, vlastně jediný rozhovor, který jsem dal, byl tehdy pro ten časopis Reportér.

Ale ty ses vlastně ptala na to, co bezprostřední okolí. No, moje žena je držák. Takže ta, jestli plakala, tak myslím si, jednou, až když jsem šel na první „chemu“. Jinak věřila, že to dopadne dobře. Všecko. A vlastně nepřemýšlela. Což je dobré si uvědomit, že ona nepřemýšlela dřív než já. Na to, co se tady dělo a jak se o tom mluví a jak to je vlastně složitý zákrok a jak jsem byl potom „vydyndaný“, tak to proběhlo úplně skvěle.  Všecko. Včetně těch chemoterapií potom.

Co to vlastně potom obnáší dál? Když se člověk chce vracet do běžného života  nebo k věcem, které má rád...?

Zkusíš, jestli to jde. A když to jde, tak to chvilku děláš, než se prostě vyčerpáš. A takhle zkoušíš všechny věci. Teď už dělám všechno normálně. Šlo jen o energii, o nic jiného. A samozřejmě jsem měl sešité břicho v podstatě kolem dokola – říkal jsem, že kdyby to byl ještě kousek, tak mi upadnou nohy(smích). Šlo o tu energii. Když jsem ji měl, tak jsem dělal, když ne, tak jsem spal, abych ji získal.

Smutek musí být hezký

Kdy jsi něco napsal poprvé od těch událostí?

To nevím. Ale už ve špitále, když jsem ležel po operaci, jsem strašně chtěl něco dělat. Prosil jsem doktory, ať mě pošlou domů, že to nějak zvládnu, i když jsem vlastně ještě nechodil. Byl jsem tam osm dní, což je strašně málo. Psát jsem začal asi hned.

Jaká témata?

Jedna z těch klíčových věcí, na které se možná ptáš, byla ta, že jsem postupně vyhodil asi 70 procent připravené desky, kterou jsme chystali, protože to byla strašná „depra“.  A mně už se to nechtělo zpívat. A hráli jsme i nějaké koncerty, když už jsem mohl, a některé písničky mi prostě nešly přes pusu vůbec. Protože byly psané nihilisticky, byly plné zmaru a možná někdy až kašírovaného trápení. A to jsem prostě nechtěl zpívat. Už jsem nechtěl přidávat do toho množství těch emocí ještě svoje. Neříkám, že jsem přestal psát smutné písně, ale možná je v nich méně zmaru. Protože ten smutek, který tam je, musí splňovat to kritérium, že je hezký. Že není zbytečný.

Já si vybavuju – nevím, kolik měsíců je to zpátky – když jsem si troufla poprvé ti napsat, jsi mi na otázku „jak se máš?“ napsal dobré jak cyp.

Tak ono po diagnóze „smrt“ je všechno dobré jak cyp, pokud se tu probudím. Takže si ten pocit celkem hýčkám, protože je to strašně fajn. Je to bonus, je to dárek, je to příjemné.

Dělá člověk v té akutní situaci nějaké iracionální věci?

Nevzpomínám si, že bych úplně zešílel, ale když jsem se vrátil ze špitálu, tak zrovna vyšel nový singl Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám. A já jsem tady na terase, protože jsem nespal celé noci, ono to bolelo a tak – tak jsem vždycky vylezl, když bylo slunce, byl začátek podzimu, pouštěl jsem si tu písničku, tančil jsem a brečel každé ráno. Třeba hodinu. A tak se to vyplavovalo, protože to byl stres. To si neříkejme, že nebyl. I ležet v tom špitále.

DSBJ v S1

Dodnes, když jedu přes Olomouc, mám svíravý pocit. Dlouho jsem se zbavoval pocitu, že člověk je tam někde odložený jen jako číslo. Nedělejme si iluze, že zdravotnictví je v tomhle ohledu vyřešené, protože není. Asi je velmi dobré, co se týče chirurgických zákroků nebo nějakých postupů, ale co se týče orientace na člověka, jako na osobu, která má i myšlenky, potřeby, strach a příběh, tak to tam moc nefunguje.

Ale to jsem nějak přijal... No, takže takhle iracionálně jsem se choval, že jsem tady polonahý vystavoval jizvy slunci a dost často jsem se – nevím, jestli dojímal – to byl fakt přetlak, který potřeboval ven a já nejsem ten typ, který by říkal, že chlapi nebrečí. Naopak si myslím, že chlap, který brečí, je mnohem stabilnější. Takže takhle, no. To je asi jediná šílenost, kterou jsem dělal.

A pak jsem taky začal být trošku razantnější v komunikaci s některými lidmi. Pokud to nikam nevedlo, tak jsem to ukončil. Začneš si víc vážit svého času, ale není to nějak markantní. Některé věci dělám stejně blbě, jako před tím. No, jedno po druhém.

Na tvou osobní etapu teď navázala ta, kterou máme všichni společnou. Je to pro tebe zásadně jinak, když ty už jsi byl v jiném modu, v jiném režimu?

Není. Akorát mi připadá, že to je nějaká katarze, že vyhřezávají věci, které to odhalilo na kost, a myslím klidně od politické reprezentace (smích). No, jsme v rozhlase. Vlastně, když to vezmeš celé, jako obrázek, počínaje Čínou, ruskými agenty, kteří přijedou s kufříkem a naši „klucí“ starostové mají policejní ochranu a nikdo na to nereaguje diplomatickou cestou a kupujeme prošlé roušky, místo našich které jsme jim... no... a Čína si vymíní, že na balíčcích s těmi prošlými rouškami bude poděkování a budeme je vítat na letišti, tak mi to přijde tak absurdní, že si říkám, že to vlastně musí ve výsledku urychlit tu katarzi a že to musí být mnohem více lidem zřejmé.

Trošku mě děsí, že se to neděje. Že je to vlastně horší, než to bylo. Ale protože jsem teď nově optimistou, tak si říkám, že to je vlastně zesilování té katarze a že to pak někde bouchne a lidé si uvědomí, že to, co se stalo dobrého s koronou v Česku, že za to můžou ti lidi. Navzdory té vládě – ne díky ní. A když si srovnáme ta fakta, tak to tak prostě je. Jasně, jsem takový velmi zjednodušující a drsný, ale to je proto, že jsem naštvaný.

O čem píšeš? Teď?

Čtěte také

Normálně. O lásce, lítání – tím myslím lítání ve snu nebo astrálním cestováním. Teď jsme dělali písničku s klukama. Většinou je to pořád to samé téma, akorát se snažím dívat z druhé strany, je to jednodušší. A je tam i hodně popsáno i to, co se dělo ten uplynulý rok, ale s takovým odstupem, že tam možná spousta lidí ani nedohlédne, že to tam je.

Změnilo se ti něco v systému tvoření?

Postup tvoření je stejný, ale tam, kde jsem kdysi omlouval tu „depku“, tím, že to tak musí být, že umělec je rozervaný, tak to už nedělám. Protože pokud je ta „depka“ samoúčelná, tak jde okamžitě ven a to i hotová písnička. Fakt jsme toho vyhodili hodně. A kluci to chápou a respektují a vědí proč. Navíc, ty písničky, které přišly potom, jsou daleko jednodušší, sdělnější, hezčí, mám je víc rád, je kolem nich úplně jiná energie. Takže postupuju jako člověk, který si tu desku napsal blbě a teď ji potřebuje opravit.

Jaké bylo první stoupnutí si před lidi po tom loňsku?

Úplně super! Protože se mi stala taková věc po té operaci. Ztratil jsem trému. Ono to souvisí s tím, že všechno už je bonus, tak jestli to dopadne dobře nebo špatně, na tom podiu, tak to už je celkem jedno. Protože už to, že tam můžu být, je super.

Zleva: David Stypka, Mirai Navrátil, Petr Korč a Marian Friedl

Tréma se trošičku vrátila, ale už jenom jako takové kořeníčko, aby měl člověk ten adrenalin.

Přáváš si ještě něco?

Dávám si bacha na to, co si přeju (smích). Dělali jsme si srandu s naším producentem – bavili jsme se o tom, jak se plní některá přání až absurdním a překotným způsobem. On se mi svěřil s něčím, co si přál, a musely se stát nějaké nepříjemnosti, aby se mu to splnilo, a já jsem řekl: No jo, Martine, já jsem nechtěl v dubnu hrát některé koncerty a podívej, co se tady stalo (smích). Tak mě se smíchem naoko seřval.

Dávám si bacha na to, co si přeju, protože se to plní rychle a nerad bych si přál nějaké voloviny. Tím, jak vím, že to nedomyslíme v těch mozcích nějak brilantně a mnohdy jsou z toho větší kopance, než to bylo před tím a to domýšlení je... Vidíš, vracíme se na začátek. Jestli nad něčím přemýšlím, je to tohle. Jestli to, co si myslím, že potřebuju, opravdu potřebuju. Už tam nemám to, jestli si to zasloužím, protože to byl velký problém. Že jsem si nezasloužil nic, protože jsem nebyl dost dobrý. Teď neřeším, jestli si to zasloužím, ale jestli to opravdu potřebuju. Jestli to někdo nepotřebuje víc nebo jestli to nemá být úplně jinak. Jestli to, co si myslím, že mi dělá dobře, mi opravdu dělá dobře. Tak, no.

Kateřina Huberová a David Stypka během natáčení rozhovoru
Spustit audio

Související