Folklór ani zdaleka není jen hraní u cimbálu a u vína. Setkání s Jankem Rokytou

Muzikant, skladatel, redaktor Janek Rokyta. Asi není lehké být nositelem jména otce, který byl významný folklorista. Zvlášť když jde svou vlastní cestou a občas čelí nespokojenosti publika, které od něj čeká, že bude otcovou kopií. Janek se pohybuje bravurně mezi žánry a hudbu vnímá komplexně.

Známe se léta a máme za sebou spousty hovorů o hudbě, o životě, o společnosti, o hodnotách i rozčarováních. Vždycky se ale nad tím vším nese nejvýrazněji hudba. Teď byl důvod gratulovat k prestižní ceně a popovídat si o tom, jak ten život plyne v tomhle zvláštním čase. Jste zváni.
Kateřina Huberová o rozhovoru s Jankem Rokytou

Jan Rokyta o vítězství v „dobře utajené soutěži“:

Čtěte také

Hlavní cena mezinárodního Grand Prix Svetozára Stračinu míří do Českého rozhlasu Ostrava

No, to máme hned první kritický bod. Ta soutěž je skutečně nenajditelná a je to nejvýznamnější soutěž rozhlasových snímků s folklorní tématikou v Evropě, ba možná i mimo Evropu, která se pořádá od 70. let. Dnes nese název Grand Prix Svetozara Stračinu podle významného slovenského skladatele.

Ta hlavní cena nám přistála za  snímek z živého koncertu. Na pódiu se sešli multiinstrumentalista Marian Friedl, který hraje na jednodírkovou píšťalu – koncovku a doprovázel ho můj soubor Ensemble Flair.

O nelehké pozici syna významného folkloristy:

Já vlastně mám toto dilema a klidně ho můžu teď zveřejnit. Lidé často říkají: „Ty navazuješ na svého otce.“ A mnohdy mají pocit, že pokud ta muzika nezní podobně nebo dokonce stejně, tak že vlastně už nenavazuju nebo navazuju špatně. Jenomže tady jde o tu inspiraci a o způsob práce. A způsob, jakým pracoval můj otec a jakým já, to si je velmi podobné.

Jan Rokyta senior|foto:Daniel Martínek

Ale my jsme o generaci dále. Ta inspirace je dnes úplně jiná. Beskydský chameleon (vítězná skladba – pozn. red.) by prostě nemohl vzniknout před dvaceti, třiceti lety.

Jak vlastně rozumíme tomu, co je folklór:

Jan Rokyta ml.|foto: Cees van de Ven

Třeba na té přehlídce rozhodně není folklórní publikum. A tady jsme u toho dilema. Mnozí lidé považují za folklór muziku, která patřila našim babičkám, každý měl v ruce tu sklenku vína a je to takové to ryzí a od srdce. A teď bych popudil skupinu lidí, která si řekne – ale to je přece správně.

Folklór, jako synonymum pro lidovou tradici, není jen ta část, kterou může zahrát každý, po práci, s tím vínem a velkou chutí. Což je naprosto v pořádku. Ale folklór nebo lidová muzika je i předmětem profesionálního zpracování. My se snažíme celou tu šíři folklóru postihnout.

O umlčené hudbě v době covidové:

Můj poslední zahraniční koncert byl v únoru 2020. Tyhle koncerty mě vlastně živily. Pro muzikanta je to složité, ale neskládám zbraně. Tak jsem tu činnost přesunul a třeba jsem dopsal skladbu, kterou jsem už dlouho sliboval německému flétnovému kvartetu, které na ni několik let čekalo.

A taky jsem se naučil psát noty v počítači, na což jsem hrdý ve svých letech a ještě jsem napsal jednu skladbu. Myslím, že je povinnost každého umělce zůstat u svého fochu, ale přitom být praktický. A vnímám jako pozitivum, že jsme měli jako společnost možnost se hluboce zamyslet. A pevně doufám, že to všichni pochopili. My jsme ve svých bublinách, s klapkami na očích a vlastně nevidíme, co se v té společnosti děje.

Hudba pravdy v Opavě. Na snímku Jan Rokyta|foto:František Tichý,Český rozhlas