Jsou dvě Katky. Katka před tím, než David Stypka umřel, a Katka potom, co umřel

Jsou dvě Katky. Katka před tím, než David umřel a Katka potom, co umřel. Ta Katka před tím, byla zavřená a všeho jsem se bála. Absolutně jsem si nevěřila.

Uvedla bych to tak: žila jsem vedle Davida Stypky. Umělec, zpěvák, píše dokonalé texty, brutálně inteligentní chlap. On měl tak strašně veliký rozhled a takový záběr v tom, co věděl a v čem se orientoval. To bylo tak veliké. A dostala jsem se do stavu, kdy jsem si říkala, ty nejsi nikdo. Byla jsem šedá myš, která chtěla, aby si jí hlavně nikdo nevšimnul.

A teď? Mě to neskutečně baví a miluju, když se lidé dívají a je mi jedno, z jakého důvodu.  Třeba, že jsem divná, mám krátké vlasy tak jsem holka nebo kluk? To je úplně jedno. A zároveň si myslím, že jsem to v sobě vždycky někde měla. Ve škole jsem byla považována za třídního šaška. Pak jsem přešla do školy do města, byla tam nějaká šikana. A tam někdy jsem se zavřela...

DSBJ v S1|foto:Martin Straka

O vlasech

Já jsem věděla, že chci darovat vlasy. Tak jsem je nechala růst a pak je ustřihla. A opravdu. Vlasy jsem poslala a dokonce už je z nich paruka a nosí ji holčička, takže to je úplně boží. A myslela jsem, že je zase nechám dorůst a pak třeba znova ustřihnu. Ale to už není tak jednoduché. Já jsem si na to tak moc zvykla a je mi v tom tak dobře.  A vlastně to všechno, jak teď vypadám – mám nějaká tetování, krátké vlasy, to jsem já. Ta s těma vlasama, to nebylo ono. Teď jsem to skutečně já.

Kateřina Březinová|foto:Kateřina Huberová, Český rozhlas

O vůli

Třeba to otužování: já to rozhodně nedělám kvůli otužování, ale kvůli všemu tomu, co je okolo. Jde o tu vůli. Mně se naprosto mění přístup k životu.

Seděly jsme s kamarádkami, jedna nás do toho lákala, druhá říkala, že by do toho nikdy a ani za nic nevlezla a to já nemám ráda. Co bych, že bych. Věděla jsem, že když už k té vodě přijdu, tak už do ní vlezu a hotovo. Zkusila jsem to a zůstala u toho.

Musíš vyjít ven, do sněhu, svléknout ty šaty, vlézt tam a zase vylézt. Spousta překážek. No a v životě je to stejné, najednou není nic, co bych nezvládla. Prostě to udělám a hotovo dvacet.

Bez Davida

Všechno zvládnu, ale ty děti jsou pro mě nejtěžší věc. Jsou tu tři lidé, za které já mám rozhodovat, říkat jim, jak mají věci dělat. A v těchto chvílích mi děsně chybí ten David. Strašně mi chybí v souvislosti s dětmi. To, že si s nimi sedl a pokecal si. To on uměl úžasně. Hlavně s nejstarším Matyášem, to je tak chytrý a tak citlivý kluk. To je prostě David Stypka 2.

Když cítím, že ty děti potřebují pomoct, já dokážu mluvit, ale vlastně nevím přesně, co mám říct. Jako táta mi chybí a jako ten parťák, se kterým jsem se mohla poradit. Rozhodovali jsme se spolu. Vždyť já mám pocit, že já jsem dítě. A musím to teď rozhodovat sama.

O stereotypech, osvobození se a rozloučení

No, trochu nepřímo jsem se setkala s tím, že bych přece měla nebo neměla. Ale já jsem si nechtěla jít koupit černý kabát, protože na pohřeb bych ho měla mít. Na pohřeb jsem šla hlavně kvůli dětem a pak, a to zní možná zvláštně, i kvůli těm lidem. Věděla jsem, že tam budou ti, kteří Davida znali.

Čtěte také

David Stypka v posledním rozhovoru pro ostravský rozhlas

Tehdy byl covid, nic se nesmělo a já se těšila na ta setkání a objetí. Pro mě ten pohřeb už neměl žádný význam. To už bylo. David umřel a já se s ním vlastně rozloučila v tu sobotu, po návratu z nemocnice. Seděla jsem na posteli a uvnitř jsem ho pustila, takže jsem jemu i sobě dovolila volnost.

To byl moment, kdy jsem se rozloučila. Ten pohřeb – tam už nebylo nic, co se týkalo Davida. Ale chápu, že to potřebovali všichni ostatní, kteří ho znali. A ano, pocítila jsem údiv, jak je možné, že se třeba usmívám. Ale tohle mě nezajímá. To už bylo.

To je něco, co se mi David snažil říct a já nechápala, o čem mluví.  A až když odešel, tak mi to přišlo. Já už nedokážu žít jinak, než teď a tady. Co bylo, už není, co bude, ještě není, je jen tady a teď.